[ Home ] [ Up ]

Znovusjednocení Německa

  Nejzrůdnějším symbolem studené války v Evropě bylo rozdělení Německa a Berlína. Zatímco Rakousko bylo od roku 1955 spojené a neutrální, v případě Německa nebylo možné se takového výsledku dobrat.

Pokusy Stalina, východoněmeckého vedení či západoněmecké opozice o sjednocení a neutralitu nebyly akceptovány Spojenými státy. Důvod byl nasnadě.  Neutrální Německo by nemohlo být pod demokratickou kontrolou Západu, v izolovaném státě hrozil nárůst extremismu a především by transatlantické alianci chyběl potenciál západního Německa, který byl nutný pro větší obranyschopnost demokratických zemí západní Evropy. První německý kancléř Adenauer usiloval o sjednocení, ale ne za každou cenu. A tou cenou, kterou nebyl ochoten zaplatit, bylo zpřetrhání vazeb s USA.

Sjednocení je vyloučeno

S příchodem Gorbačova a v éře optimistického očekávání druhé poloviny 80. let začala být německá otázka opět aktuální. V říjnu 1988 navštívil západoněmecký kancléř Helmut Kohl Gorbačova. Mezi témata jednání se pochopitelně dostal i problém budoucnosti dvou německých států. Sovětský vůdce však odbyl jednání o této otázce s tím, že dva německé státy jsou realita. Dějiny nebylo podle Gorbačova možné přepisovat a maximem mohlo být další zlepšování vztahů Východ-Západ symbolizovaném schůzkami mezi Reaganem a Gorbačovem.

            V listopadu 1988 zvítězil v amerických prezidentských volbách kandidát republikánů a dosavadní viceprezident George Bush. Ten měl podle očekávání pokračovat v Reaganově kursu. Co se týká vztahu k SSSR, pak jistě svého předchůdce následoval. Ve vztahu k západní Evropě však k určitému posunu došlo. Reagan považoval za gros vztahů USA a západní Evropy vztah k Británii, kterému napomáhalo velké přátelství s ministerskou předsedkyní Thatcherovou. Bushův vztah k „železné lady“ však byl o poznání chladnější. Nový americký prezident se soustředil mnohem více na vztahy s Německem. A tady mohl Helmut Kohl cítit silnou podporu.

            V roce 1989 Gorbačov přijel na oficiální návštěvu Spolkové republiky. Mezi 12.-14. červnem se odehrály významné schůzky sovětského vůdce s německým kancléřem. Témat k jednání bylo několik.  Oba ocenili zlepšení vztahů Východ-Západ i pokroky v odzbrojení. Jednalo se pochopitelně i o ekonomických problémech. Podpis několika obchodních smluv a společné prohlášení podpory KBSE však byly jedinými hmatatelnými důkazy schůzek. Ovzduší ovšem nebylo nepřátelské, dá se dokonce hovořit o sblížení, kterému jistě napomohlo posezení v malebné krajině na břehu Rýna. Stejně jako Reagan i Kohl si dovedl najít ke Gorbačovovi cestu.

Změny v NDR

            8. listopadu 1989 přednesl Kohl před poslanci Spolkového sněmu svou zprávu o stavu „unie“. V ní nastínil ochotu hospodářsky pomoci východnímu Německu. Vše ovšem podmínil zrušením vedoucí úlohy SED v NDR, dále pak povolením dalších politických stran a hnutí a vypsáním svobodných voleb.

V NDR mezitím s berlínskou zdí padal i východoněmecký režim. 13. listopadu byl zvolen nový šéf východoněmecké vlády Hans Modrow. Ten navrhl Kohlovi „smluvní společenství“ obou států. Stalo se tak 17. listopadu, kdy Modrow přednesl prohlášení své vlády. Zde hovořil o nutnosti vyvést NDR z krize, o nových reformách, volebním a mediálním zákoně, o změnách zákona o cestování. V hospodářské části podpořil rozumnou redukci plánování. Ve vztahu ke Spolkové republice hovořil o „kooperativní koexistenci“.

1. prosince zrušila Lidová sněmovna (parlament NDR) vedoucí úlohu SED a 6. prosince se poroučel i nový komunistický vůdce Egon Krenz, který teprve koncem října nahradil Ericha Honeckera. V někdejším „prvním státě dělníků a rolníků na německé půdě“ se otevřela cesta k jednání komunistů s opozicí.

Samotná jednání mezi východoněmeckou vládou a opozicí začala hned po Krenzově pádu – 7. prosince 1989. Podařilo se nalézt shodu v otázce nové ústavy a jednalo se o termínu svobodných voleb. Původně byl termín určen na začátek května 1990. Již v únoru byla vytvořena prozatímní vláda. Ta však nehrála v očích západoněmeckého kancléře významnou roli. Za klíčového partnera pro jednání považoval až vládu, která měla vzejít ze svobodných voleb. Toto odhodlání jasně demonstroval Kohl na svém setkání s Modrowem v Drážďanech 19. prosince 1989.

Na tomto setkání byla také dojednána otázka otevření Braniborské brány a definitivního stržení berlínské zdi. 21. prosince se s demontáží začalo. Již půlhodinu po půlnoci 22. prosince se prolomení „zdi hanby“ stalo skutečností.

Desetibodový plán

           Západoněmecká vláda a zejména její předseda mezitím uvažovali o další budoucnosti uspořádání německých záležitostí. 28. listopadu přednesl spolkový kancléř Kohl ve svém projevu tzv. desetibodový plán.

V prvním bodě hovořil o humanitární pomoci uprchlíkům z NDR a zjednodušení podmínek pro cestování mezi NDR a SRN.

Druhý bod se týkal pokračování v dosavadní spolupráci s NDR v různých oblastech, zejména však v hospodářství, vědecko-technickém a kulturním rozvoji a životním prostředí.

            Třetí bod hovořil o zintenzivnění pomoci, pokud bude proces změn ve východním Německu nezvratný. A „nezvratný znamená pro nás a především pro mě, že se vedení NDR dohodne s opozičními skupinami na změně ústavy a novém volebním zákonu.“ Dále Kohl kritizoval monopol SED, plánované hospodářství a zdůraznil, že změny jsou základem pro pomoc NDR. Její občané chtějí „hospodářskou svobodu a sklízet plody své práce a získat větší blahobyt“.

            Ve čtvrtém bodě přijal nabídku na smluvní společenství (Vertragsgemeinschaft), kterou mu učinil Modrow. „Blízkost a zvláštnost charakterů mezi oběma státy v Německu vyžadují stále hustší síť úmluv ve všech oblastech a na všech úrovních.“

V klíčovém pátém bodě Kohl prohlásil, že je připraven provést „rozhodující krok, rozvíjet konfederativní struktury mezi oběma státy v Německu s cílem vytvořit federaci, tzn. spolkové uspořádání.“ K tomu je však podle Kohla nutná demokratická vláda v NDR a nikdo zatím neví, jak bude v konečném stavu znovusjednocení Německa vypadat, „že ale sjednocení přijde, pokud to budou lidé v Německu chtít, tím jsem si jist“ uzavřel Kohl tento nejvýznamnější bod svého projevu.

V šestém bodě vyjádřil nutnost pokračovat ve vztazích Západ-Východ, hovořil o setkáních s Gorbačovem, o „společném evropském domě“, o nutnosti navázat na evropské tradice a překonat rozdělení Evropy.

Sedmý bod hovořil o spolupráci Evropského společenství s  postkomunistickými zeměmi, Kohl spojil znovusjednocení s další integrací Evropy, neboť „ES nesmí končit u Labe, musí obhajovat otevření se Východu“.

Osmý bod se týkal rozvoje spolupráce v rámci KBSE, nutnosti přemýšlení o dalších „institucionálních formách celoevropské spolupráce“.

V předposledním bodě vyjádřil Kohl nutnost překonat rozdělení Evropy a Německa a pokračovat v dalších kolech odzbrojení a kontrole zbrojení.

V posledním desátém bodě Kohl prohlásil, že „Německo usiluje o mírový stav v Evropě, ve kterém bude německý lid moci dosáhnout ve svobodném sebeurčení sjednocení.“ Sjednocení znamenající podle kancléře „znovunabytí státní jednoty Německa, zůstává politickým cílem spolkové vlády“.

(cit. viz. Die deutsche Vereinigung. Dokumente zu Bürgerbewegung, Annäherung und Beitritt, Köln 1991, s. 101-104. 

Český čtenář může nalézt vybrané pasáže textu v: Dieckmann, K.-Reuth, R.G.: Helmut Kohl. Chtěl jsem sjednocení Německa, Praha 1997, s. 115-119)

  Na závěr poděkoval Helmut Kohl za podporu, kterou mu vyjádřili spojenecké špičky NATO. Jeho projev byl sice přijat i opozicí, bylo mu však vyčítáno, že jedná až příliš samostatně. Německý kancléř ovšem cítil životní šanci, naplnění snu celé jeho generace a nehodlal si ji nechat ujít za žádnou cenu. V cestě ke znovusjednocení nyní stála otázka, jak zareagují vítězné mocnosti.

Velmoci a sjednocení

Německou otázku se během studené války nepodařilo zcela uspokojivě vyřešit. Velmoci nakonec akceptovaly v roce 1949 faktické rozdělení. Spojené státy, Sovětský svaz a Británie s Francií měly odlišné představy o případném sjednocení německých států.

Spojené státy vždy podporovaly sjednocenou Evropu. Proto byly i pro znovusjednocení Německa, ovšem pouze za předpokladu, že bude patřit k Západní alianci. SSSR prosazoval sjednocení Německa již ve Stalinově éře – Německo však mělo zůstat neutrální. Británie a Francie si žádné sjednocení nepřály. Rozdělené a tudíž slabší Německo jim zcela vyhovovalo.

Britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová vytušila silné sjednocující tendence německého kancléře už v roce 1989. V září toho roku navštívila Moskvu a shodla se s Gorbačovem na zachování současného stavu. Helmut Kohl na to zareagoval v bundestagu, když prohlásil, ať si NDR vybere vlastní budoucnost sama.

Na listopadovém summitu Evropského společenství v Paříži Thatcherová zopakovala svůj postoj a vyzvala k opatrnosti. Argumentem jí byla obava ze změny evropských hranic, které by mohly podlomit moc současného sovětského vedení a ve svém důsledku tak mohla být odstartována vlna územních nároků jiných zemí – zejména sovětských republik.

Koncem listopadu přijela Thatcherová na návštěvu USA. Bylo to v atmosféře předložení Kohlova desetibodového plánu. Americký ministr zahraničí James Baker uznal právo Německa na sebeurčení a mírové sjednocení, ale postupné. Jinými slovy, USA nebudou sjednocení bránit.

Britská premiérka tak vsadila na spolupráci s Francií. Ani Gorbačovovi již nevěřila, že bude vší silou sjednocení bránit. Na setkání Evropské rady ve Štrasburku v prosinci 1989 ji francouzský prezident Mitterrand podpořil, ovšem pouze v soukromí. Již o měsíc později prohlásil Mitterrand v Berlíně, že nebude klást překážky sjednocení. Toto pak zopakoval Thatcherové při její návštěvě Elysejského paláce koncem ledna. I když vnitřně s ním souhlasit nemohl. Bylo chybou Helmuta Kohla, že jej předem neinformoval o svém desetibodovém plánu a vzájemné přátelství tak částečně ochladlo. Mitterrand však byl realista a když mu nevyšel ani jeho poslední zoufalý pokus – na schůzce s Gorbačovem ho neúspěšně přesvědčoval o nutnosti sovětského veta – definitivně se se stavem věcí smířil. Thatcherová se tak pomalu dostávala se svým odmítavým postojem do izolace.

10. února 1990 přiletěl Kohl na návštěvu Moskvy. Hlavním cílem pochopitelně bylo přimět Gorbačova, aby nebrzdil proces sjednocení. Měl již v rukou trumfy v podobě souhlasu několika bývalých sovětských satelitů včetně Československa. Gorbačov byl ochoten souhlasit s tím, aby si SRN a NDR řešily svoje záležotosti samy, nebyl však ochoten připustit členství NDR v NATO.

Otázka členství nových východních německý republik v NATO byla velmi ožehavá. Pro Gorbačova a především jeho generalitu to nebylo myslitelné, navíc ve chvíli, když na tomto území pobývala  sovětská vojska.

O možném znovusjednocení Německa měla probíhat oficiální diskuse mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi a oběma německými státy – tzv. 2+4. Na tom  se dohodli ministři zahraničí těchto zemí v polovině února v Ottawě.

První takováto schůzka proběhla 5. května v Bonnu. Sovětský svaz stále odmítal členství sjednoceného Německa v NATO. Jeho pozice však byla oslabena prohlášeními bývalých satelitů, jmenovitě Československa, Maďarska a Polska, které s německým členstvím v Severoatlantické alianci souhlasily. (Ke druhému setkání pak došlo 22. června ve Východním Berlíně. Třetí kolo se uskutečnilo v Paříži i za přítomnosti polské strany 15.-16. července.)

4. května se v Bonnu setkal americký ministr zahraničí Baker s Kohlem. Tématem schůzky však nebyla jen německá otázka. Oba státníci živě diskutovali o současné situaci Litvy a o podmínkách hospodářské pomoci SSSR.

17. května jednal Kohl ve Washingtonu s Bushem o dalším vývoji situace. Bush znovu sjednocení podpořil a oba se shodli, že  americká vojska musí ve Spolkové republice zůstat i poté, co se stáhnou sovětská z německých východních zemí.

Období od konce června do poloviny července 1990 bylo doslova nabyté setkáními na nejvyšší úrovni. Odstartoval to to 25. června summit ES v Dublinu.

 5.-6. července se konalo klíčové setkání špiček NATO v Londýně. Zde byla definována nová strategie NATO, podle níž již nebyla Varšavská smlouva považována za nepřítele. Poté, co spolkový kancléř při své návštěvě Itálie shlédl vítězné finále mistrovství světa ve fotbale, začal summit zemí G7 v Houstonu.

Zde relativní idyla vztahů Západu a SSSR utrpěla tvrdou ránu. Nejvyspělejší země se neshodly na půjčce SSSR. Proti se postavily USA. V  čase před volbami do Kongresu začala silně vadit podpora SSSR Castrově kubánskému režimu. A k Američanům se přidali Japonci, kteří vycítili šanci přimět SSSR k jednání o Kurilských ostrovech, o které je SSSR připravil po druhé světové válce.

V závěrečném komuniké byla sice vyjádřena podpora sovětských reforem, ale o skutečné finanční pomoci mělo být rozhodnuto až po přezkoumání projektů, na které by tyto peníze byly vynaloženy. V SSSR, kde začínal být vývoj nepřehledný, hrozilo že by tyto prostředky byly prohospodařeny.

Svobodné volby v NDR

Z původně plánovaného květnového termínu svobodných voleb ve východním Německu sešlo. Na únorové Modrowově návštěvě Bonnu v únoru 1990 byl termín posunut na 18. březen.

Paleta stran a koalic byla pestrá. Mezi nejvýraznější kandidáty na vítězství patřily sociální demokraté (SPD) a Aliance pro Německo (koalice v níž hrála prim CDU), dále pak soupeřily o volební úspěch například postkomunisté PDS, Svaz svobodných demokratů (např. liberální FDP) a tzv. Spojenectví 90 (různá seskupená hnutí).

Volební účast byla rekordní – 93%. Akt skončil drtivým vítězstvím Aliance pro Německo – získala téměř polovinu hlasů. Za ní skončily sociální demokraté s výsledkem nad 20% a třetí se 16 procenty postkomunisté. FDP i Spojenectví 90 propadly. Přesto se jeden z poslanců za Spojenectví dočkal významného úkolu. Byl jím Joachim Gauck, který se stal zvláštním zmocněncem spolkové vlády pro zacházení se spisy tajné policie – Stasi. Dodnes je Gauckův úřad plně funkční.

Začátkem dubna se sešla první svobodně zvolená Lidová sněmovna. 12. dubna pak zvolila do čela nové vlády křesťanského demokrata Lothara de Maiziéra. Vládní superkoalici utvořily CDU společně s liberály a sociálními demokraty.

Byla tedy vytvořena podmínka pro německo-německá jednání. Aby však měla nějaký smysl, bylo nejprve nutné vyřešit otázku postoje SSSR.

Kavkaz – převratné setkání

14. července přiletěli Kohl s Genscherem na návštěvu Moskvy. Otázka sjednocení se sice rýsovala, byla zde však řada nezodpovězených otázek. Na pořadu jednání byla především tři témata: členství sjednoceného Německa v NATO, osud sovětských vojsk na území NDR a velikost bundeswehru (německé armády). Gorbačov hned v úvodu jednání de facto odmítl začlenění NDR do NATO, neboť by se tak sovětská vojska ve východních německých zemích ocitla uvnitř členského státu Severoatlantické aliance.

Stejně jako při někdejší Gorbačovově návštěvě pomohlo příznivější atmosféře jednání posezení na břehu Rýna i tentokrát se oba státníci rozhodly k jednání mimo hlavní město a přesunuli se na Kavkaz, kde se gros hlavních jednání mělo uskutečnit.

Členství sjednoceného Německa v NATO bylo pro Gorbačova velkým problémem. I když by on sám snad mohl s tímto souhlasit, jeho opozice nebyla tomuto řešení nakloněna. Kohl s Genscherem nakonec přiměli sovětského vůdce  k tomu, aby SSSR uznal, že si Německo samo svobodně vybere, jaké organizace bude členem. Sovětská vojska budou z východních německých zemí odsunuta a poté tam budou dislokovány jednotky NATO. Samotný odsun sovětských vojsk proběhne do 4 let. Co se týká počtu členů bundeswehru, Gorbačov požadoval maximální hranici 300 000. Kohl jej však přesvědčil, že bude nutné minimálně 370 000. U tohoto počtu nakonec zůstalo. Schůzka tedy byla naprostým německým úspěchem a definitivně otevřela cestu ke znovusjednocení.

Ještě před sjednocením se však objevily další komplikace. SSSR přehodnotil své stanovisko v otázce stažení svých vojsk z Německa. Tento akt měla hradit německá strana a závdavkem se dohodlo 8 miliardové odškodné, které mělo být určeno na výstavbu bytů pro navrátivší se vojáky do Sovětského svazu. Gorbačov však náhle požadoval miliard 18, což neslo punc vydírání. Helmut Kohl nakonec částečně ustoupil, když nabídl Gorbačovovi k osmi miliardám další tří miliardovou bezúročnou půjčku. Sovětský vůdce odsouhlasil a problém byl definitivně smeten se stolu.

Německo-německá jednání a znovusjednocení

Ke vzájemným jednáním obou německých stran docházelo pochopitelně ještě před Kavkazem. Na schůzce Kohla s Maiziérem 14. května přišla na otřes otázka vyvlastněného majetku. To by se ovšem dotklo revize majetkových uspořádání z let 1945-49. Sovětský svaz tuto otázku předem zamítal. K otázce majetkových vztahů po roce 1949 se zase nechtěli vracet východní Němci.

18. května obě strany podepsaly tzv státní smlouvu o hospodářské, měnové a sociální unii. Díky tomu vstoupila 1. července v platnost  německá marka jakožto jediné platidlo v NDR. Platy východoněmeckých občanů byly vyměřeny v poměru 1:1 a úspory ve stejném poměru pro děti do 2000 DM, pro dospělé do výše 4000 DM a pro důchodce do výši 6000 DM. Ostatní úspory pak v poměru 2:1.

6. června začalo vlastní oficiální jenání o novém německém uspořádání – otázka tzv. druhé státní smlouvy. První kolo jednání bylo mnohem ostřejší než by se mohlo očekávat. Za německou stranu tentokrát už nevyjednával sám Kohl, ale pověřil svého spolustraníka a ministra vnitra Wolfganga Schäubleho. Ten rázně odmítl Maiziérovy požadavky. Východoněmecký premiér totiž požadoval, aby se případné sjednocené Německo rozešlo s kontinuitou současného západoněmeckého státu a dokonce požadoval připojení hymny NDR k stávající německé. Vyskytly se i další problémy – otázka hlavního města či spisů Stasi. 21. června se parlamenty obou států vyjádřily k hranici Odra-Nisa. Podle prohlášení obou jsou tyto hranice nezpochybnitelné.

Druhé kolo jednání se uskutečnilo 1. srpna. Zde se podařilo nalézt dohodu v otázce hlavního města. Tím se měl stát Berlín, ale prozatím byla odsunuta jednání v otázce jsoucích institucí, které se nacházely v Bonnu. Navíc se obě strany shodly na tom, že bude právo Spolkové republiky naráz převedeno i na NDR.

20. srpna začalo třetí kolo jednání. 23. srpna se usnesl východoněmecký parlament o přistoupení NDR k SRN k 3. říjnu 1990. Poslední srpnový den pak byla konečně podepsána sjednocující smlouva, která definitivně uzavřela třetí kolo jednání. Ta rozpracovala v mnohasetstránkovém dokumentu sjednocení do nejmenším podrobností. Helmut Kohl poté prohlásil, že je tento den „dnem radosti pro všechny Němce“.

12. září byla v moskvě podepsána „Smlouva o závěrečných ustanoveních ve vztahu k Německu.“ Podepsali ji zástupci obou německých států s mininistry zahraničí vítězných mocností – Hans-Dietrich Genscher (SRN), Lothar de Maiziére (NDR), Eduard Ševarnadze (SSSR), James Baker (USA), Douglas Hurd (Británie) a Alexander Dumas (Francie). V článku 10 této smlouvy se velmoci zříkají práv k Berlínu a Německu a k 3.10. tak Německo získalo svrchovanost nad „vnitřními i vnějšími záležitostmi“. V tento den také definitivně skončilo jednání 2+4. O den později podepsali Genscher se Ševarnadzem smlouvu o přátelství SRN a SSSR. Samotnou sjednocovací smlouvu schválily parlamenty SRN a NDR 20. respektive 21. září.

3. října nastal den D v německých dějinách. Německo se opět sjednotilo na demokratickém základě a získalo naprostou suverenitu.

Německo se nevyvázalo z hospodářských a politických svazků se Západem, jak po celou dobu požadoval Sovětský svaz. Helmutu Kohlovi se podařilo docílit toho, v co věřil už Konrad Adenauer – Německo sjednocené, demokratické a prozápadní. Připojením východního Německa do Evropského společenství a NATO byl navíc získán precedens pro příchod dalším zemí.

Na začátek textu

 [ Home ] [ Up ]