[ Home ] [ Up ]

Pozice síly – Reagan a Gorbačov

         V lednu 1981 proběhla inaugurace nového amerického prezidenta. Odcházející demokrat James Carter předával nástupnictví vítězi voleb republikánu Ronaldu Reaganovi. Zahraničněpolitická situace nebyla Spojeným státům příznivě nakloněna. Během posledních dvou let Carterova mandátu se mezinárodní situace neustále zhoršovala. Tradičně výbušná byla situace na Blízkém východě, kde po podpisu mírové smlouvy Izraele s Egyptem kulminovala občanská válka v Libanonu. Irán, dosavadní americký spojenec, zažil nástup protiamerických islámských fundamentalistů v čele s nejvyšším ajatolláhem Chomejním, v Nikaragui se moci chopili levicoví sandinovci v čele s Danielem Ortegou a do Afghánistánu vpadla sovětská vojska.

     Pozice síly

        Reagan se musel se všemi těmito problémy potýkat. Navíc vztahy se Sovětským svazem byly na bodu mrazu. Reagan měl svoji vizi, kterou byl svět bez komunismu a jaderných zbraní. Svými oponenty, zejména z řad intelektuálů, byl stále napadán a zesměšňován jako studenoválečník. Reagan si uvědomoval, že pokud chce svou vizi naplnit, musí být mnohem silnější než protivník. Pevně věřil, že SSSR je v dané chvíli silnější v jaderném zbrojení. Přestože jeho představa neodpovídala skutečnosti, byla hnacím motorem jeho kampaně pro posílení amerických vojenských sil.

        Kromě vnitřních reforem, zejména mohutného snížení daní, kterým nastartoval hospodářský růst, chtěl zefektivnit i jaderný arzenál. Byl si vědom toho, že pokud bude silná ekonomika, bude moci zahájit větší program zbrojení a postaví tak Sovětský svaz do pozice, kdy bude mít na vybranou – buď držet krok s USA nebo zasednout k jednacímu stolu a zahájit debatu o odzbrojení. Svou podporou zbrojení chtěl dosáhnou stavu, kdy bude vyjednávat z pozice síly a bude moci diktovat podmínky.

        Zároveň s tvrdou vyjednávací pozicí již v roce 1981 nastolil otázku zmírnění napětí odstraněním respektive neinstalováním raket středního doletu v Evropě. Ve druhé polovině 70. let totiž začal SSSR instalovat rakety SS-20, schopné zasáhnout západní Evropu. Reagan navrhl, aby je SSSR stáhl, jinak rozmístí Američané, na žádost evropských partnerů v NATO, zbraně stejné třídy v západní Evropě. Sovětský vůdce Brežněv odmítl. (Návrh na stav v Evropě bez této třídy jaderných zbraní byl označován za „nulovou variantu“.)

        Přesto byla v červnu 1982 zahájena jednání o omezení počtu strategických jaderných zbraní. Šlo o pokračování procesu SALT počatém začátkem 70. let. Reagan tento proces označoval jako START. Oproti smlouvám SALT neměla nová jednání zahrnovat pouze omezení zbrojení, ale rovnou i snížení počtu strategických jaderných zbraní. Do prosince 1983 však byla všechna jednání zastavena poté, co Američané splnili slib a začali rozmisťovat rakety v západní Evropě.

23. března 1983 vynesl Reagan svůj trumf. Ve svém projevu oznámil národu rozhodnutí podporovat výzkum s cílem vytvořit systém protiraketové obrany, známý pod označením Strategická obranná iniciativa (SDI, oponenty překřtěna na „hvězdné války“). Mělo jít o důmyslný systém obrany, která by zachytila veškeré nepřátelské rakety útočící na Spojené státy.

Přestože byla situace mezi velmocemi napjatá, usiloval Reagan o setkání s nejvyšším sovětským představitelem. Dlouho mu to však nebylo dopřáno. Brežněv byl velmi starý a nebyl by zřejmě takovýchto jednání ani schopen. V listopadu 1982 také zemřel. Jeho nástupce, Andropov, někdejší hlava KGB, nejevil příliš velký zájem o setkání s Reaganem – navíc vládl v době krize okolo instalace amerických raket. Na začátku roku 1984 zemřel a na jeho post nastoupil Černěnko. Byl však v takovém zdravotním stavu, že mohl svou funkci jen těžko vykonávat – po roce vlády, v březnu 1985, zemřel. Reagan si pak mohl povzdychnout, že není možné setkání s nejvyšším sovětským představitelem, když mu umírají přímo před očima.

Černěnkovým nástupcem se stal Michail Gorbačov. Byl mnohem mladší než jeho předchůdci a energičtější. Poprvé ji jej „vyzkoušela“ Margaret Thatcherová, britská ministerská předsedkyně již v roce 1984. Podle jejího názoru byl člověkem, se kterým bylo možné jednat. Zároveň jej však označila za nejtvrdohlavějšího politika.

Reagan usiloval o setkání s Gorbačovem již v roce 1985. Ještě na jaře se setkali ministři zahraničí obou zemí – George Shulz a Andrej Gromyko, aby dojednali podrobnosti. (Gromyko byl později nahrazen Eduardem Ševarnadzem.) Cílem prvního setkání obou šéfů velmocí byla určena Ženeva.

Ženeva 1985 – cesta správným směrem

        Začátkem listopadu 1985 přijel George Shultz do Moskvy. Měl zde s Gorbačovem předjednat otázky pro ženevské setkání.

19. listopadu nadešel den D. Reagan čekal na Gorbačova v luxusní vile poblíž Ženevského jezera. Po příjezdu sovětského generálního tajemníka jej Reagan osobně přivítal. Po úvodních pózách pro fotografy, kterých se do Ženevy sjelo více než dost, byla naplánována první schůzka. Předpokládalo se krátké, maximálně čtvrthodinové, setkání. Schůzka se však proti očekávání protáhla na téměř hodinu. Šlo o jejich první osobní setkání, proto se neslo spíše v duchu poznání protivníka. Hovořilo se o vzájemném strachu z druhé velmoci, oba státníci kritizovali počínání té druhé. Gorbačov tvrdil, že je americká vláda ve vleku zbrojařských koncernů, Reagan kontroval kritikou sovětských poválečných metod ve svých satelitech.

Po krátké procházce po břehu jezera se oba sešli na další schůzce, tentokrát se jednalo o slavné „posezení u krbu“ v předem připravené chatě. Zde již došlo na otázky strategické povahy. Přetřásána ze všech stran byl zejména otázka SDI. Gorbačov kritizoval, že lpění na SDI zahájí další kolo jaderného zbrojení a že je v rozporu se smlouvou ABM. Reagan oponoval, že jde o čistě defenzivní záležitost a pro obranu Spojených států má prvořadý význam. Problém se pochopitelně vyřešit nepodařilo.

O den později pozval Gorbačov Reagana na schůzku na sovětském velvyslanectví. Reagan při další diskusi zaútočil na problém dodržování lidských práv v SSSR a dal Gorbačovovi seznam několika umělců, kterým sovětské úřady odmítly povolit vycestování ze země. Ke konci setkání americký prezident připomněl situaci v Afghánistánu. To nebyla pro Gorbačova příjemná záležitost, tím spíše, že sám byl k celému tomuto vojenskému dobrodružství značně skeptický. Přestože se oba v názorech diametrálně lišili, diskuse nebyla vedena v nepřátelském tónu.

Výsledek schůzky nebyl žádným zklamáním. Úspěchem bylo, že se oba státníci vůbec sešli. Také protažení schůzky slibovalo do budoucna naději, že velmoci budou schopné najít společnou řeč.

Na cestě domů se Reagan zastavil krátce v Bruselu, kde o výsledku summitu informoval své partnery z NATO. Doma pak ve svém projevu před Kongresem Spojených států prohlásil, že se sice obě strany nepřiblížily v ideologických otázkách, nicméně si „oba nyní lépe rozumí, a to je pro mír důležité“. Výsledek summitu pak shrnul slovy: „Musíme ještě ujít dlouhou cestu, ale jdeme správným směrem.“

Reykjavík 1986 – boj o SDI

V postsummitových týdnech a měsících si oba státníci vyměnili nebývalou řadu dopisů. Nový „duch Ženevy“ se však zkalil zhoršením mezinárodní situace. Reagan byl nucen sáhnout k vojenským opatřením proti Libyi. SSSR tento americký útok odsoudil.

Duben 1986 přinesl  obrat. Bohužel však díky obrovské katastrofě. V noci z 25. na 26. došlo k výbuchu v sovětské jaderné elektrárně v Černobylu. Jaderná exploze se ukázala být jakýmsi mementem, které posílilo tendence k omezení dalšího jaderného zbrojení.

V červenci zaslal Reagan Gorbačovovi svůj plán ohledně jaderného zbrojení. Americký prezident navrhoval likvidaci balistických raket (rakety dlouhého doletu), za současného vývoje protiraketové obrany.

11. října 1986 se Reagan a Gorbačov setkali v Reykjavíku na společném druhém summitu. Tentokrát již nebyla vybrána čistě neutrální půda, neboť Island je členem NATO. Jednání se točila téměř výlučně okolo problému jaderného zbrojení.

Gorbačov přišel s návrhem na úplnou likvidaci raket středního doletu v Evropě (zopakoval tak původní Reaganovu „nulovou variantu“). Dále souhlasil i s návrhem plánu na postupnou likvidaci balistických raket v období deseti let.

Druhý den jednání pokračovala. Na pořadí přišla i otázka nosičů jaderných zbraní a možnosti kontroly provádění dohodnutých likvidací. Likvidace raket středního doletu však byla choulostivou otázkou pro evropské partnery USA. Reagan ji proto podmínil omezením konvenčních vojsk Varšavské smlouvy. Na to Gorbačov kývl. Dohody bylo dosaženo. Alespoň Reagan se tak domníval. Pak však přišla jako blesk z čistého nebe Gorbačovova podmínka – dohody budou platné jedině za předpokladu, že se Američané vzdají svého projektu SDI.

Reagan znovu trpělivě vysvětloval skutečné motivy budování SDI, Gorbačov však trval na svém. Reagan přislíbil, že pokud bude výzkum protiraketové obrany úspěšný, budou se Spojené státy o tento projekt ochotné podělit i se Sovětským svazem. Gorbačov odmítl a Reagan společně s Shultzem opustili zasedání. Summit skončil.

Bylo tedy setkání v Reykjavíku neúspěchem? Bylo neúspěchem ve smyslu celkové dohody. Poprvé se zde však na nejvyšší úrovni diskutovaly konkrétní problémy. Přestože ke shodě nedošlo, byla zde znovu nastolena otázka „nulové varianty“ a navíc byl i nastíněn rámec pro smlouvu START. Významným signálem byla i neústupnost Reagana slevit z požadavku SDI. Reagan tak potvrdil slib Američanům, že se jej nikdy nevzdá – tím postavil Gorbačova před hotovou věc.

Washington 1987 – vítězství „nulové varianty“

Během roku 1987 se na ženevských jednáních Reaganovi vyjednávači pokoušeli dospět k pokroku v jednání o smlouvě START 1. Rusové nakonec reflektovali na americký návrh na padesátiprocentní snížení počtu balistických raket v průběhu sedmi let. Pokračovalo i jednání o „nulové variantě“. To se však velmi komplikovalo. Byla zde otázka sovětských raket kratšího dosahu a na druhé straně starších raket Pershing 1 rozmístěných v Německu. Německý kancléř Kohl nakonec s touto likvidací souhlasil a Gorbačov byl ochoten přidat k likvidaci raket středního doletu i rakety kratšího doletu.

        V září 1987 přijel do Washingtonu Eduard Ševarnadze. Přinesl osobní poselství americkému prezidentovi od sovětského generálního tajemníka. Gorbačov znovu opakoval své výhrady k SDI. Reagan znovu odmítl uvažovat o zrušení výzkumu. Ševarnadzeho mise nepřinesla úspěch.

Koncem října však došlo k obratu. Rusové vzkázali, že již  netrvají na zrušení projektu SDI a 30. října přijel Ševarnadze znovu do Washingtonu, aby předjednal smlouvu o likvidaci raket středního doletu. Moskevské vedení si uvědomovalo, že špatná ekonomická situace SSSR si žádá okamžité dohody o omezení zbrojení a bylo proto nuceno ze svého požadavku ustoupit.

7. prosince 1987 přiletěl  Gorbačov do Washingtonu. O den později došlo k přelomové události. Poprvé v historii se supervelmoci dohodly na úplné likvidaci jedné třídy jaderných zbraní. 8. prosince 1987 byla totiž podepsána Smlouva o úplné likvidaci raket středního doletu (500-5000 kilometrů). Zahrnovala zničení především sovětských SS-20, amerických Pershing 2, a řízených střel s plochou dráhou letu (Cruise Missile).

Kromě hmatatelného výsledku v podobě podepsané smlouvy, se postoupilo i v dalších jednáních v procesu START.

Moskva 1988 – konec „říše zla“

Jednání START pokračovala, ne však tak rychlým tempem, aby mohla být uzavřena ještě před skončením Reaganova mandátu. Prezidentské volby se měly uskutečnit, jako již tradičně, začátkem listopadu. Reagan nemohl potřetí kandidovat, a tak z  republikánských primárek vzešel jako kandidát na nového prezidenta jeho viceprezident George Bush. Reagan měl tak více času a využil jej k poslednímu summitu se svým sovětským protějškem. 29. května přiletěl do Moskvy. Ve stejné době také americký Kongres ratifikoval smlouvu, která likvidovala rakety středního doletu. Na společném setkání si oba státníci vyměnili ratifikační listiny, jimiž nabyla platnosti dohoda o úplné likvidaci jaderných raket středního doletu. Oba vedoucí představitelé poté vyjádřili snahu o další snížení počtu mezikontinentálních raket na padesát procent původního stavu.

Poslední setkání se neslo také v duchu ochrany lidských práv. Výsledkem summitu bylo rozhodnutí o vytvoření společné komise zabývající se lidskými právy. Kromě toho byla návštěva Moskvy spojena s Reaganovým setkáním s prostými Rusy. Při procházce po Rudém náměstí, doprovázen ochrankou a zástupy obyvatel Moskvy, dostal od přítomných novinářů dotaz, zda pokládá Sovětský svaz stále za říši zla. Reagan odvětil, že nikoli. Nechtěl tím říct, že v roce 1983 neměl pravdu, ale uznal tím obrovský pokrok, kterého bylo v SSSR mezitím dosaženo. To bylo přelomové sdělení. Předznamenalo skutečné ukončení studené války.

Závěrem

Reagan se s Gorbačovem ve své funkci setkal ještě jednou – v prosinci 1988 v souvislosti s Gorbačovovým projevem v New Yorku před OSN. Zde Gorbačov oznámil rozhodnutí snížit počet vojsk Varšavské smlouvy - další krok k ukončení studené války.

Reaganova neústupnost v otázce SDI a jeho vyjednávání z pozice síly slavily úspěch. Gorbačov, vědom si katastrofální situace sovětského hospodářství i stavu celé společnosti, byl donucen novými reformaci měnit pozvolna celý systém. Stále sice věřil ve vymoženosti komunistického, čím více jej však reformoval, tím více uvolňoval opratě svým satelitům. Postupný pád satelitů během roku 1989 a závěrečné setkání na Maltě, v prosinci téhož roku, s novým prezidentem Bushem, přivodily pád komunismu i v Sovětském svazu.

Ronald Reagan přebíral otěže americké společnosti v situaci krajně nepříznivé. Svým pevným postojem a snad i trochu naivní představou o fungování světa, se zasloužil o porážku sovětské moci více, než kterýkoli jeho předchůdce. Proto může být právem považován za vítěze studené války.

Na začátek textu

 [ Home ] [ Up ]