|
|
|
Libye se koncem 50. let, poté co byla objevena mohutná ložiska ropy, stala strategicky významnou zemí. Od roku 1951 fungovala jako nezávislý stát. V čele stál král Idrís I. Spojené státy a Velká Británie měly s Libyí dobré vztahy, což dokladovala i existence několika vojenských základen na libyjském území. V roce 1969 však byl král svržen skupinou důstojníků a moci se chopila skupina socialistů v čele s plukovníkem Kaddáfím. Kaddáfí během několika let získal absolutní kontrolu nad celou Libyí, zrušil americké základny a znárodnil celý bohatý ropný průmysl. Svou ofenzivní zahraniční politikou se dostal do sporů s okolními zeměmi. Za nepřítele číslo jedna považoval Izrael a s ním pochopitelně i Spojené státy. Neuznal mírovou dohodu Izraele s Egyptem z roku 1979 a přerušil dokonce s Egyptem diplomatické styky. Aby oslabil moc Izraele, velmi podporoval palestinskou Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) a spoustu teroristických organizací. Svým působením tedy ovlivňoval i události v Evropě, ačkoli byl od ní oddělen Středozemním mořem. Podporoval například finančně britský Národní svaz horníků, s nímž se snažila na přelomu 80. let bojovat ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová. Jednou z teroristických organizací, která byla na Libyi silně napojena byla i Irská republikánská armáda (IRA). Margaret Thatcherová nebyla jediným významným politikem, který chtěl učinit této činnosti Kaddáfího přítrž. Hlavní roli v boji proti Kaddáfímu převzal nový americký prezident Ronald Reagan, který vstoupil do Bílého domu v lednu 1981. Zatímco britskou premiérku nejvíce znepokojovala libyjská podpora IRA,
Kaddáfí sice americké gesto pochopil, jeho podpora mezinárodnímu terorismu však neustala. Na podzim 1981 byl zavražděn egyptský prezident Sadat, nad jehož smrtí se Kaddáfí srdečně zaradoval. V době hornických nepokojů ve Velké Británii, byla v dubnu 1984 z oken libyjského velvyslanectví v Londýně dokonce zastřelena britská policistka. Vrcholem byl pak krvavý masakr z 27. prosince 1985. Tehdy postřílelo palestinské teroristické komando na letištích v Římě a Vídni sedmnáct civilistů. Následné vyšetřování potvrdilo napojení této skupiny na Libyi. Reagan se rozhodl proti „bláznivému šaškovi z Tripolisu“, jak označil Kaddáfího, zasáhnout. V březnu 1986 uspořádal manévry v zálivu Velká Syrta. 24. března nechal libyjský vůdce vypálit několik raket země-vzduch proti hlídkujícím americkým letadlům. Zároveň se k americké flotile přiblížilo několik libyjských lodí pobřežní obrany. Američané jednu z válečných lodí potopili. Poté podnikla americká letadla další útok na libyjská radarová zařízení. Kaddáfí však ve své teroristické činnosti pokračoval. 5. dubna 1986 vybuchla v západoberlínském disko-klubu „La Belle“, který často navštěvovali američtí vojáci, nastražená bomba. Tento čin si vyžádal tři mrtvé a více než 200 raněných. Vyšetření prokázalo napojení na Kaddáfího hlavní stan v Libyi. Reagan se rozhodl pro brzkou odvetu. (Americká tajná služba navíc zjistila, že se Kaddáfí chystá k dalším akcím.) Od 7. dubna začal jeho štáb plánovat nový úder. Cílem útoku měly být výlučně vojenské objekty. Jako hlavní cíl byly nakonec vybrány tripolské vrchní vojenské velitelství a kasárna. Další útoky měly směřovat na vojenské cíle v přístavu Benghází. Nálet na Tripolis měly provést americké letouny F-111, na Benghází letouny startující z letadlových lodí America a Coral See ze 6. flotily ve Středozemním moři. Ty byly dislokovány v Británii. Proto byla o amerických plánek informována i britská strana. Britská premiérka s nimi souhlasila, i když si nedělala velké iluze o jejich účinku. Problém nastal, když Francie, Itálie a Španělsko odmítly přelet amerických strojů z Británie do Libye. Ty nakonec musely absolvovat dlouhý let přes Gibraltar. Útok tří desítek letadel byl zahájen 14. dubna. Výsledek náletu byl úspěšný – podařilo se vyřadit z provozu radarový systém. Akce se však neobešla bez ztráty na životech několika libyjských civilistů. Útok byl pro Kaddáfího již dostatečným důkazem odhodlání USA tvrdě reagovat na podporu terorismu. Lze konstatovat, že po roce 1986 skutečně aktivita Libye v tomto směru poklesla. Přesto však k některým dalším akcím došlo. Nejznámější a nejtragičtější událostí byl výbuch amerického civilního letadla na lince Londýn - New York nad skotským Lockerbie 21. prosince 1988. Tehdy přišlo o život 259 cestujících a 11 obyvatel Lockerbie. Dějiny nám ukázaly, že pokud skutečně něco platí na diktátory, pak je to síla. Spojené státy, s podporou britské premiérky, dokázaly přinutit Kaddáfího k omezení podpory mezinárodnímu terorismu. Nátlak byl ze strany Spojených států podpořen rovněž hospodářským embargem a zmražením libyjského majetku v USA. Ostatní země se však k tomuto embargu nepřipojily. Jediná Británie přerušila s Libyí až do roku 1999 diplomatické styky. |
trnem v oku amerického prezidenta byla činnost libyjského letectva ve Středozemním
moři. Kaddáfího letadla několikrát v minulosti ohrožovala americkou
6. flotilu v mezinárodních vodách. A brzy po příchodu Reagana bylo plánováno
vojenské cvičení u libyjských břehů, v zálivu Velká Syrta. Reagan
vydal nekompromisní rozkaz sestřelit všechna nepřátelská letadla, pokud
budou americké lodě obtěžovat a případně je pronásledovat až „do
libyjských hangárů“. 20. srpna 1981 byla takto skutečně dvě libyjská
letadla sestřelena.