V rámci východního bloku žili obyvatelé Německé demokratické republiky (NDR) v relativním blahobytu. V porovnání například s Bulharskem, Rumunskem neřkuli Albánií, byla co do materiální stránky života téměř rájem na zemi.

První stát „dělníků a rolníků“ na území Německa vznikl na podzim 1949. Svou polohou mu byl předurčen úděl výspy komunismu na hranicích s kapitalismem. Právě proto, že ležel na hranicích železné opony a navíc byl ve své podstatě pouze uměle vytvořeným státem „odkrojeným“ od demokratického Německa, byl život v něm kulantně vyjádřeno nesnadný.

            Jak již bylo řečeno, po materiální stránce patřil mezi nejlépe vybavené komunistické země. Tento „blahobyt“ však byl v NDR udržován uměle. Země měla řadu výhod v otázkách vzájemného obchodu s ostatními státy komunistického bloku v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci – jakási komunistická obdoba Evropského společenství). Tímto relativním materiálním dostatkem  byla kompenzována naprostá nesvoboda jeho obyvatel. Možnosti, které fungovaly například v Československu – vycestovat čas od času na Západ či do Jugoslávie, byly pro východní Němce de facto tabu.

Realita 70. let

Spousta východních Němců měla své příbuzné ve Spolkové republice či Západním Berlíně. Možnost navštěvovat se byla prakticky vyloučena, a to i přesto, že byla NDR signatářem Helsinských dohod.

 Vládnoucí Sjednocená socialistická strana Německa (SED – vznikla násilným sloučením komunistické strany a sociální demokracie) udržovala v zemi tuhou diktaturu. Vláda se opírala o represivní orgány, především tajnou státní bezpečnost (Stasi – obdoba naší Stb). Státostrana byla zcela oddána moskevskému vedení.

Vztahy se západním Německem byly velmi chladné. Ani „východní politika“ (Ostpolitik) spolkového kancléře Brandta srdce komunistických vůdců neobměkčila. Neostalinisté v čele s Erichem Honeckerem nehodlali uvolnit svou diktaturu za žádnou cenu.

Pro západní Německo to znamenalo velké nepříjemnosti. NDR byla sice komunistickou zemí, ale na druhou stranu v ní žili Němci - stejný národ, jako za železnou oponou. Proto se v rámci západoněmeckého politického spektra odehrávaly boje o to, nakolik by měla být jejich politika k NDR vstřícná. Západoněmecká pravice dlouhá poválečná léta preferovala tzv. Hallsteinovu doktrínu, která zakazovala mít diplomatické styky se zeměmi, které oficiálně uznaly NDR. Jedinou výjimku udělali v případě SSSR, který tak byl jedinou zemí, která měla diplomatické styky s oběma německými státy. Pravice však odmítala návrhy na sjednocení Německa na neutrálním základě – tedy s vystoupením SRN z NATO.

Západoněmečtí socialisté byli ve vztazích s NDR o něco vstřícnější – viz např. Ostpolitik – ale i oni se od poloviny 60. let v podstatě vzdali myšlenky znovusjednocení na neutrálním základě.

Před nástupem Gorbačova

Západoněmečtí politici vzhlíželi s určitými nadějemi na vývoj v NDR v souvislosti s událostmi v Moskvě. V roce 1982 totiž zemřel sovětský vůdce Brežněv. Na jeho pohřbu došlo k setkání Honeckera se spolkovým prezidentem Carstensem. Nepřineslo však a ani nemohla přinést pokrok. A veškeré naděje definitivně pohasly koncem roku 1983, kdy se začaly na území SRN rozmísťovat americké rakety středního doletu (Pershing II).

Hospodářská situace NDR, která se pomalu stávala neutěšenou, však nutila Honeckerovo vedení k větší ekonomické spolupráci se Západem. A tak můžeme být v roce 1984 svědky setkání například se spolkovým kancléřem Kohlem, či kanadským premiérem Trudeauem.

Na rok 1984 byla dokonce naplánována oficiální návštěva Ericha Honeckera v SRN. Byla však zrušena díky opětovnému zhoršení mezinárodní situace. Když se v roce 1980 nezúčastnily USA (a spolu s ním i některé další západní země, např. SRN) olympijských her v Moskvě, odpověděly nyní komunistické země nevysláním svých sportovců na olympiádu v Los Angeles. Atmosféra zasáhla i německo-německé vztahy. Honecker do SRN nepřijel.

K setkání vůdců obou zemí však přesto několikrát došlo. Důvodem byly většinou pohřby v Moskvě. V roce 1984 zemřel Andropov, o rok později Černěnko.

NDR a perestrojka

Po trojici lidských trosek – Brežněv, Andropov, Černěnko nastoupil do čela moskevského vedení svěží padesátník Gorbačov. Byť byl přesvědčeným komunistou, byl si vědom nutnosti změn, aby se hospodářský vývoj SSSR i dalších zemí pohnul kupředu. Brzy se vžily dva nové pojmy- glasnosť (politika otevřenosti) a perestrojka (přestavba).

Komunistické východoněmecké vedení hledělo na změny v SSSR nejprve v tichém úžasu, který se ale rychle změnil v obrovské zděšení. Perestrojka s sebou přinesla v SSSR personální změny – a to i na nejvyšších postech. Dlouholetý nepřístupný ministr zahraničí Gromyko byl vystřídán vstřícnějším a novátorským Ševarnadzem (dnešním gruzínským prezidentem). Něco takového v NDR absolutně nepřicházelo v úvahu.

V dubnu 1986 se uskutečnil XI. Sjezd SED. Ten zcela jednoznačně vyloučil možnost reforem a lá SSSR. Byl potvrzen konservativní kurs. Na tom nic nezměnily ani návštěvy Gorbačova a Ševarnadzeho v roce 1986 respektive 1987 či oficiální návštěva spolkového kancléře Kohla. Bránění se perestrojce bylo vysvětlováno tím, že SSSR je hospodářsky zaostalejší a reformy potřebuje. Naproti tomu NDR je vyspělou socialistickou zemí a reformy nepotřebuje. Ani návštěva prezidenta Reagana v Západním Berlíně v roce 1987, kdy ve svém projevu vyzval Gorbačova, aby pomohl strhnout berlínskou zeď, nemohla s neostalinskými kádry vládnoucími v NDR pohnout.

Opozice

Zatímco v okolních socialistických zemích, Polsku, Československu a především v Maďarsku existovala definovatelná opozice, slovo opozice v NDR téměř neexistovalo. Byla velmi slabá.

První viditelná akce opozice se uskutečnila až v lednu 1988. Tehdy, jako každoročně, probíhala akce k uctění památky smrti L. Luxemburgové a K. Liebknechta – dvou komunistů zavražděných v počátcích Výmarské republiky (15.1. 1919). Lidé otevřeně vyjadřovali nespokojenost. Akce represivních orgánů na sebe nedaly dlouho čekat. Zatčena byla více než stovka lidí a velká část z nich rychle odsouzena. Honeckerovo vedení situaci zvládlo.

Více než rok trval v NDR relativní klid před bouří. Ta přišla v letních měsících zlomového roku 1989. Předehru obstaraly květnové volby. Byly pochopitelně vedeny v tradičně komunistickém duchu – tedy zfalšované. Opozice se však zmohla jen na nevýznamné protesty. Co se týká vnitřní situace v NDR, byla stále pevně kontrolována vládou. Smrtelná rána komunistickému vedení přišla ze zahraničí. Nikoli ze Spolkové republiky, jak by se snad mohlo čekat, ale ze strany spojence – Maďarska.

Masová emigrace

            27. června 1989 odstranili na maďarsko-rakouské hranici ministři zahraničí obou států (G. Horn a A. Mock) hraniční zařízení. Východní Němci nečekali a několik stovek  právě pobývajících v Maďarsku emigrovalo. Houfně byly východními Němci obsazovány i západoněmecké ambasády v okolních socialistických zemí. Ve Varšavě a především v Budapešti a Praze. A to i přesto, že byly zakrátko zcela přelidněny a oficiálně uzavřeny (budapešťská 13. srpna a pražská 22.).

            19. srpna se východním Němcům pobývajícím v Maďarsku opět naskytla příležitost k emigraci.V tento den se uskutečnila schůzka Panevropské unie ve městě Šopron, ležícím na Rakouských hranicích. Během tohoto setkání byla krátkodobě otevřena brána v hraničním plotu a stažena pohraniční stráž....

            25. srpna přiletěli do Bonnu maďarský předseda vlády se svým ministrem zahraničí ( M. Németh a G. Horn). Németh slíbil Helmutu Kohlovi během září pustit východoněmecké emigranty do Spolkové republiky.

            Slib začalo Maďarsko plnit 10. září, kdy bylo oficiálně vyhlášeno, že Němci mohou z Maďarska volně vycestovat do kterékoli země. 

            11. září zrušilo Maďarsko pod návalem emigrantů smlouvu s NDR o pravidlech cestování (oficiálně zdůvodněnou dohodami v rámci helsinského procesu) a tím spustilo lavinu emigrací. 30. září slíbil spolkový ministr zahraničí Genscher ve svém projevu na velvyslanectví SRN v Praze uprchlíkům možnost vycestovat do západního Německa. V dalších dnech pak byly vypravovány zvláštní vlaky, kterými se skutečně lidé do Spolkové republiky dostávali.

Situace se zatím začala vyostřovat i v samotné NDR. Vzniklo opoziční seskupení „Nové fórum“ a opozice ožila. Velmi jí napomohlo faktické zrušení Brežněvovy doktríny (hlásala omezenou suverenitu) na setkání států komunistického bloku 7. července v Bukurešti. Horký podzim ve východním Německu začal.

Horký podzim

Od 4. září probíhaly každý týden pravidelné pondělní demonstrace v Lipsku.  6. října přijel na oficiální návštěvu Gorbačov. Ten se o den později zúčastnil „oslav“ 40. výročí NDR. Nedobrovolně shromážděný německý lid sice provolával slávu, nikoli však zkostnatělému berlínskému vedení, ale právě jeho hostu – sovětskému vůdci. Skandování „Gorby, Gorby“ vyjadřovalo jasné odhodlání k reformám.

V příštích dnech se množily demonstrace i v dalších městech a začaly se dít věci do té doby nemyslitelné. Objevily se trhliny i uvnitř doposud jednotného vedení SED. Nejviditelněji to bylo možné pozorovat v drážďanské organizace u jejího vůdce Hanse Modrowa. (Tento „odboj“ mu v polovině listopadu vynese funkci předsedy východoněmecké vlády.)

16. října se uskutečnila v Lipsku masová demonstrace více než 100 000 lidí. Jednalo se o největší demonstraci od povstání v roce 1953. 

Politbyro SED se sešlo 17. října s jasným cílem – vyřešit situaci. Dospělo se k názoru, že setrvání Honeckera a některých dalších členů je nadále neudržitelné. Honecker neměl sílu oponovat. Podporu Moskvy ztratil již dávno. A tak byl Erich Honecker „odejit“ a spolu sním i několik dalších významných členů. Na jeho místo byl jmenován Egon Krenz.

Demonstrace však pokračovaly. K jejich vyvrcholení došlo 4. listopadu na Alexandrově náměstí v Berlíně. Zúčastnilo se jí podle odhadů na milion lidí. Vedení SED se pomalu hroutilo. Neexistovala síla, která by znovu dokázala nastolit „pořádek“ v zemi.

Pád “Zdi hanby“

9. listopadu se konala tisková konference vlády s účastí zahraničních novinářů přenášená televizí. Na ní Günter Schabowski, jeden ze členů politbyra, slíbil umožnit vycestování do SRN i Západního Berlína. Na otázku, od kdy bude tato možnost platit, odpověděl, že ještě téhož dne. To bylo průlomové prohlášení – paradoxem zůstává, že ve skutečnosti mělo být realizováno až později a Schabowski to poněkud popletl.

Slova nebyla vzata zpět a na přístupech do Západního Berlína se začali houfovat lidé. Pohraniční stráž nedokázala situaci vyřešit a přístup do „ostrova svobody“ byl spontánním způsobem otevřen. Berlínská zeď, rozdělující město od roku 1961, definitivně padla!

Závěrem

I když se berlínská zeď začala oficiálně bourat až později, dá se skutečně bez nadsázky říci, že padla již 9. listopadu 1989. To o čem snily generace východních Němců se naplnilo. Stál před nimi sice ještě obtížný úkol – znovusjednocení Německa na demokratickém základě - ale pád berlínské „Zdi hanby“ byl prvním jasným krokem vpřed. Osud prvního státu „dělníků a rolníků“ na německém území byl pomalu zpečetěn.

Hitlerem slibovaná tisíciletá říše vydržela pouze 12 let. Komunistický režim vydržel 40 let. Po půl století diktatury se i obyvatelům východní části Německa otevřela naděje na svobodný život.

 Na začátek textu 

 [ Home ] [ Up ]