Pád komunismu v Maďarsku

            Po potlačení povstání v roce 1956 se do čela Maďarska dostal János Kádár. Ten se nemohl a ani nechtěl uchýlit zpět k praktikám svého stalinského předchůdce Rákosiho. Také proto se mu podařilo udržet u moci až do sklonku 80. let. Pro dobu a způsob vlády nalezly dějiny jednoduché označení - kádárismus.

Pokusy o reformu

V 60. letech i v důsledku uvolnění v Československu se v Maďarsku diskutovalo o reformách. Tak daleko, jako jeho soused však nešlo. Když bylo rozhodnuto o zničení „pražského jara“, usoudil Kádár, že by se k okupaci ČSSR mělo Maďarsko přidat. Především z obavy, že konec reformního hnutí v Československu by mohl zabrzdit pokusy o reformu v Maďarsku. Kádár díky tomu mohl v reformním úsilí pokračovat i nadále.

Pokus o reformy shora však nemohl být úspěšný. Krach pokusům o změnu přinesla ropná krize v roce 1973 způsobená válkou Jom Kippur na Blízkém východě. Obyvatelé Maďarska však až do roku 1978 víceméně zhoršení ekonomické situace nezaznamenaly. Konec 70. let však byl ve znamení zdražování.

Mezidobí 1978-1984

V prosinci 1978 se ÚV MSDS (Maďarská socialistická dělnická strana) rozhodl k zásadní změně ekonomického kursu. Podařilo se sice stále dosahovat aktivní platební bilance, ovšem  pouze díky radikálnímu omezení importu a zvýšení exportu – především prodej některých zemědělských komodit do SSSR.

Omezení importu však s sebou přinesl velký nedostatek především spotřebního zboží, což bylo lidmi velmi neblaze přijímáno. Lidé tak pocítili, že reformní pokusy, které měly život v zemi zlepšit, definitivně ztroskotaly.

Do roku 1982 se však dařilo aktivní platební bilanci držet. Neutěšený stav ekonomiky (rostoucí saldo obchodní bilance se státy Západu) však nutil vládu k dalším restrikcím, podobným těm z konce 70. let. Namísto ekonomické liberalizace se však zvětšovala ekonomická centralizace.

Rostoucí přerozdělování s sebou přineslo krizi i na dosud úspěšné podniky. Spotřební průmysl byl zanedbáván na úkor těžkého. Začátkem druhé poloviny 80. let se dokonce tento poměr přiblížil úrovni z roku 1953!

Tyto restrikce přinesly v roce 1984 ještě relativní úspěch, čehož Kádár na XIII. sjezdu MSDS v květnu 1985 využil k útoku na reformisty ve straně. „Úspěch“ roku 1984 mu byl dostatečným důkazem. Ale právě rok 1985 byl oním definitivním zlomem. Situace maďarské ekonomiky začala vykazovat znaky rostoucí krize.

Zlepšit ekonomickou situaci se pokoušelo Maďarsko zvýšením obchodu s kapitalistickými státy. Již v první polovině se reformní část strany snažila o živější spolupráci se západními socialistickými a sociálně demokratickými stranami, především ve Spolkové republice a Rakousku. Ale ani tyto akce nemohly stav hospodářství významnějším způsobem ovlivnit. Ekonomiku brzdily především velké nehospodárné projekty, v první řadě Gabčíkovo-Nagymaros.

Již padle zmínka o reformistech. Ti se snažili o alespoň částečné změny kursu již v první polovině 80. let (především M. Bihári a T. Bauer), ale jejich naděje pohřbil XIII. Sjezd MSDS. Aktivnější roli tak začaly hrát opoziční struktury.

Opozice a vláda

Přestože se první klasické opoziční proudy objevují již po krizi 1978, jejich doba nazrála až ve druhé polovině 80. let. Mezi nejvýznamnější opoziční struktury patřili lidé kolem  samizdatového časopisu „Beszólo“ v čele s J. Kisem a tzv. Svaz svobodných demokratů. V září 1987 vzniklo vůbec nejvýznamnější hnutí – Maďarské demokratické fórum (MDF). Jako nejradikálnější se profilovalo hnutí etablující se především z řad vysokoškolských studentů – Svaz mladých demokratů (FIDESZ). K lepší koordinaci mezi těmito strukturami vznikla v březnu 1988 tzv. Síť svobodných iniciativ.

Vládnoucí strana pod vlivem tvrdého jádra jakékoli reformy stále odmítala. Ale i kdyby byla s to s opozicí jednat, byla tady jedna nepřekonatelná bariéra – hodnocení událostí roku 1956. Pro MSDS to byla stále kontrarevoluce.

V květnu 1988 se konal další sjezd MSDS. Ten překvapivě posílil moc reformistů ve straně a naopak znamenal porážku Kádára. Ten byl sice zvolen do nové funkce předsedy strany, ve skutečnosti ale ztratil moc. Novým generálním tajemníkem strany se stal K. Grósz.

Slibované změny však nikdy naplněny nebyly. Realita zůstávala stejná.

První opoziční strany

            Když se k reformám neodhodlala vláda, zhostil se této úlohy částečně parlament. Ten totiž 11. ledna 1989 schválil zákon spolčovací a sdružovací. Nový zákon umožnil vznik politických stran. Některá opoziční hnutí se tak začala ve skutečné strany transformovat. To je především případ MDF a FIDESZ.

            Kromě přerodu nových hnutí byly obnoveny i některé strany fungující v poválečném období. To se týká především Nezávislé malorolnické strany a křesťanských demokratů. K dialogu s vládou však nedocházelo. MSDS sice hovořila o pluralistické společnosti či socialismu s „lidskou tváří“, ve skutečnosti se ale nechtěla s nikým dělit o moc. Rozdělovníkem byl stále navíc rok 1956 a především postava Imré Nagye.

Pohřeb Imré Nagye

16. června 1988 uběhlo 20 let od smrti Imré Nagye. Opozice toho využila k masové demonstraci. Vláda však dala pokyn k potlačení této akce. Ukázala tak, že její proklamace o pluralismu nebyly myšleny zcela vážně.

Situace však začínala být neklidná i uvnitř samotné MSDS. Reformátoři posílili své pozice. V čele strany sice zůstal K. Grosz, ale předsedou vlády se stal M. Németh. Vláda poté změnila taktiku. Snažila se udržet moc, ale nechtěla již násilně potlačovat akce opozice.

16. června 1989 se uskutečnil oficiální pohřeb I. Nagye. Opozice změnila tento pohřeb obrovskou demonstraci nesouhlasu s vládní stranou. Nejvíce na sebe upoutal pozornost svým rázným vystoupením šéf strany FIDESZ Viktor Orbán (dnes předseda maďarské vlády). Ten otevřeně prohlásil, že je nutné jednat o stažení sovětských vojsk z Maďarska a skoncovat s komunismem.

Kulatý stůl a jeho důsledky

O týden později se konalo zasedání ÚV MSDS. Výsledky jednání byly, alespoň verbálně, pozoruhodné: Maďarsko se mělo stát právním demokratickým státem, měl být nastolen systém parlamentní demokracie fungující na bázi politických stran a smíšená ekonomika. Navíc byl na 7. října svolán mimořádný sjezd MSDS.

Jednání s opozicí u kulatého stolu začalo oficiálně již 13. června. Vlekla se však čtvrt roku. Ke konečné dohodě došlo až 18. září. Dohoda potvrzovala závěry červnového jednání MSDS a navíc konstatovala konání svobodných voleb na jaře roku 1990.

Ve stejné době se Maďarsko dostalo do sporu se svými bývalými spojenci, především Československem a NDR – tam vládly stále pevné komunistické režimy. Zejména vztahy s Honeckerovským východním Německem byly napjaté, zvláště poté, co Maďarsko umožnilo východním Němcům volně vycestovat do Rakouska. Koncem září také maďarský parlament přijal rezoluci odmítající invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

7. října se uskutečnil avizovaný mimořádný XIV. sjezd MSDS. Vládnoucí strana byla zrušena a vytvořena nová Maďarská socialistická strana (MSS) – k obnovení MSDS pod vedením Grosze došlo později, strana však již nic významného nedokázala.

Klíčovým se stalo zasedání parlamentu 18. října. Byla změněna ústava, nyní bez vedoucí úlohy komunistické strany. Oficiální název státu byl změněn z  Maďarské lidové republiky na Maďarskou republiku. Toto bylo oficiálně vyhlášeno 23. října, v den výročí revoluce z roku 1956.

Svobodné volby

Éra  „gulášového komunismu “ v Maďarsku se definitivně chýlila ke konci. První svobodné volby se uskutečnily 25. března 1990. Vítězem se stalo Maďarské demokratické fórum, za ní skončily Svaz svobodných demokratů a Malorolnická strana. Postkomunistická MSS skončila až na čtvrtém místě.

2. května byl novým prezidentem zvolen A. Gönz. Nový předseda vlády J. Antall se svého úřadu oficiálně ujal 16. května 1990.

Maďarsko, které jako první povstalo proti sovětské moci již v roce 1956, se po dlouhých letech kádárismu mohlo konečně definitivně vydat na cestu ke svobodě.

 [ Home ] [ Up ]