Stejně jako v ostatních komunistických zemích, bylo i Maďarsko
pod krutovládou diktatury stalinského typu. V čele maďarských komunistů
stál zuřivý stalinista Matyás Rákosi. Mimo to, že stál v čele
strany, v letech 1952-53 působil i jako předseda vlády.
Stalinova smrt v březnu 1953 odhalila slabost komunistických systémů.
Po smrti „nevětšího z největších“ se začaly v některých
satelitech objevovat první trhliny. V Československu přišli lidé o
velkou část svých úspor po měnové reformě a povstání ve východním
Berlíně musely dokonce likvidovat sovětské tanky. I v Maďarsku rostla
vysokým tempem nespokojenost s Rákosiho politikou.
V červnu 1953 byli pozváni vedoucí maďarští představitelé do
Moskvy. Tam se rozhodlo o odchodu dvou vrcholných představitelů tzv. mocenské
„čtyřky“ (tvořili ji M. Rákosi, E. Gerö, M. Farkas, M. Révai). Révai
s Farkasem byli nuceni své posty neprodleně opustit. Navíc bylo
rozhodnuto o změně na postu šéfa vlády. Novým premiérem byl zvolen (rozuměj
v Moskvě vybraný za vhodného kandidáta) Imre Nagy.
Nagy působil už v první poválečné vládě jako ministr zemědělství,
byl však posléze odstraněn Rákosim. Nyní, ve funkci premiéra, se snažil
pozvednout ekonomiku, která se po Rákosiho působení nacházela v naprosté
krizi.
Nagyově vládě se podařilo akutní krizi překonat, což ji přineslo
větší podporu veřejnosti. Přímo úměrně však rostla i obava stalinského
křídla v čele s Rákosim. Nagy byl vnitrostranickými protivníky
označován za pravicového oportunistu a pozvolna se měnil pohled na něj i v Moskvě.
Protinagyovské síly nakonec získaly převahu a s požehnáním Moskvy
byl Nagy na jaře 1955 odvolán.
Nagyho působení v čele exekutivy však zanechalo mezi veřejností
silné stopy. Zpomalení kolektivizace přineslo podporu ze strany zemědělců
a také inteligence o sobě nechávala vědět. Byly zakládány četné skupiny
(nejznámějším byl Petöfiho kroužek) a objevily se nepatrné zárodky
vznikající občanské společnosti.
Stalinisté se sice vrátili do čela Maďarska, restaurovat stalinskou
dobu se však nepodařilo. Již v březnu 1956 byl Rákosi nucen
rehabilitovat L. Rajka (komunista, jenž se stal obětí vykonstruovaného
procesu – obdoba s R. Slánským).
Nejvíce zasáhl maďarské vedení XX. Sjezd KSSS (Komunistická strana
SSSR), který odsoudil Stalinův kult osobnosti. Přes všechny těžkosti se
ale Rákosimu a jeho klice stále dařilo udržovat moc. V červnu byl navíc
podpořen z Moskvy, po návštěvě Suslova.
Krátce na to však došlo k nepokojům v polské Poznani, které
byly násilím potlačeny. V moskevském vedení se pak objevila obava, že
by podobný sled událostí mohl postihnout i Maďarsko. Do Maďarska byl
neprodleně vyslán Mikojan a ten vyjádřil nutnost odchodu Rákosiho.
18. července 1956 Rákosi skutečně odstoupil. Do čela strany se
postavil Ernst Gerö – poslední ze čtveřice nejvýznamnějších stalinistů.
Gerö byl však bezradný. Celé tři měsíce se marně snažil situaci
uklidnit, nespokojenost však rostla.
6. října se uskutečnil oficiální pohřeb L. Rajka. Celý akt byl
pojat spíše jako politická akce a začalo se hovořit o nutnosti návratu
Imre Nagye do funkce. Iniciativy se chopili především studenti, kteří připravili
na 23. října mohutnou manifestaci. V souvislosti se změnami v Polsku,
kdy se k moci dostal W. Gomulka, formulovali studenti své požadavky. Ty však
šly mnohem dále. Mimo jiné požadovali svobodné volby a odchod sovětských
vojsk z Maďarska.
Vypukly
nepokoje. Gerö se marně snažil uklidnit davy. Nepomohlo ani urychlené přivolání
Nagye. Demonstranti nabývali na síle a získali dokonce z místních kasáren
zbraně. V této chvíli se sešlo vedení komunistů se sovětským
velvyslancem Andropovem (později velel KGB a krátce před smrtí dokonce vedl
Sovětský svaz). Bylo rozhodnuto o jmenování Nagye premiérem. Zároveň však
byla požádána Moskva o vojenský zásah.
Příštího dne v ranních hodinách vjely do Budapešti sovětské
tanky. Došlo k boji. Maďarští demonstranti (především studenti, k nim
se ale postupem času přidávalo mnoho dalších) se nehodlali nechat zastrašit.
Sovětský vpád byl dočasně úspěšný. Platí to alespoň pro 24. říjen.
Odpor však pokračoval a další den se situace začala měnit.
Situace vřela i na politické scéně. Gerö nebyl s to ji řešit
a byl vyměněn. Na post šéfa strany byl dosazen János Kádár. Nagy mezitím
vyjednával s ruským vedením. 26. října kývlo sovětské vedení na
Nagyův názor na nutnost příchodu nových ministrů do vlády. Příští den
představil Nagy nový kabinet, ve kterém se objevily i staronové tváře –
představitelé Malorolnické strany (např. Béla Kovács).
Politický obrat byl téměř dokonán.
Gerö odešel ze všech svých stranických funkcí a Nagyova vláda
rozhodla 30. října o likvidaci systému jedné politické strany. Navíc požádala
o stažení sovětských jednotek.
Chruščov naoko souhlasil se stažením vojsk a sovětské jednotky
Budapešť opustily. Ve skutečnosti se však pouze dočasně stáhly a připravovaly
se na konečný úder.
V Budapešti vypukl dokonalý převrat. Veřejně se pálily spisy a
portréty komunistických pohlavárů a několik vůdčích komunistů bylo veřejně
lynčováno. Imre Nagy se ocitl na křižovatce. Sám zůstával komunistou, ale
musel se rozhodnout. Buď vystoupí vůči veřejnosti anebo překročí svůj
stín a podpoří povstání až do důsledků. Nagy zvolil druhé řešení.
Aby byla dána sovětskému útoku z 24. října legitimita, byl
sepsán zvací dopis. Nagy, který se sice v noci 23. října proti invazi
nevyslovil, odmítl dodatečně vyhotovený dopis podepsat. Tím demonstroval svůj
příklon na stranu povstalců. Poté žádal kompletní stažení sovětských
sil z Maďarska. Sovětský velvyslanec Andropov hrál o čas a Nagy
definitivně překročil Rubikon tím, že 1. listopadu vyhlásil maďarskou
neutralitu - to se rovnalo faktickému vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy!
Tímto aktem dovršil dokonale politický převrat v Maďarsku. Nad
hlavním městem se však pomalu stahovala mračna.
V Moskvě sledovali maďarské události s krajním znepokojením.
Po celý týden zasedalo nejvyšší vedení a jednalo o způsobu řešení.
Rozhodnutí padlo na zasedání 31. října. Situaci musí vyřešit sovětská
armáda. Velitelem útoku byl jmenován maršál Koněv (vrchní velitel
ozbrojených sil Varšavské smlouvy), známý již z druhé
světové války svou bezohledností, co se týče ztrát na životech.
V dalších dnech formálně posvětily sovětské rozhodnutí i zbylé
státy Varšavské smlouvy. Jednání byl přítomen i Kádár, se kterým se počítalo
pro další vývoj v Maďarsku. Hovořilo se o nutnosti vzniku nové maďarské
dělnicko-rolnické vlády. Tuto myšlenku podpořil i Tito, který byl o celém
problému rovněž informován.
V ranních hodinách 4. listopadu začal sovětský protiútok. Tanky
se valily ulicemi. Odpor však neustal a Maďaři bojovali až poloviny
listopadu. Přesile sovětských vojáků, kterých bylo 150 000 však nemohli déle
odolat. Jediné, co je drželo, byla víra v zásah západních mocností,
který slibovala rozhlasová stanice Svobodná Evropa.
Jaký však byl postoj Západu? Přestože americký ministr zahraničí a
militantní antikomunista v jedné osobě J.F. Dulles sliboval politiku
zatlačování a osvobozování, zůstalo pouze u proklamací. Prezident
Eisenhower nehodlal zasáhnout do maďarských událostí, neboť hrozila možnost
vypuknutí konfliktu se Sovětským svazem. Velká Británie a Francie byly zaměstnány
současnou Suezskou krizí a aktivitu nevyvíjely.
USA a země Západu dokonce ani nevyužily možnost spojit obě události
v jedno hlasování na půdě OSN. Jediné, co bylo nakonec podniknuto,
bylo hlasování Valného shromáždění OSN, které odsouhlasilo požadavek na
stažení sovětských vojsk. Bylo však prázdným gestem.
V bojích padlo na 4 000 Maďarů, Rudá armáda ztratila necelých
800 mužů. V Maďarsku vznikla nová vláda v čele s Kádárem.
Při následných čistkách bylo popraveno přes 200 lidí. Nagy se uchýlil na
jugoslávské velvyslanectví. Posléze však byl zadržen a když odmítl uznat
novou Kádárovu vládu, byl v roce 1958 popraven. Rehabilitován byl v roce
1989.
Maďarské události potvrdily výhradní moc SSSR nad osudy komunistických
satelitů. Země Západu jen bezmocně přihlížely. Kolem 200 000 lidí
krátce po potlačení revoluce Maďarsko opustilo. Ostatní žili pod vládou Kádára dále. Kádár
však nezavedl v Maďarsku
tak přísný režim, jak se očekávalo. Jeho
politika byla později označována za „gulášový komunismus“. On sám
vydržel u moci až do konce 80. let.
Na začátek textu
[ Home ] [ Up ]
