|
|
|
„Na duben 1953 (6.-17. –
pozn. aut.) byla stanovena první cesta kancléře Spolkové republiky Německo
do Spojených států amerických. Byla to první cesta předsedy německé vlády
do USA. Rád jsem přijal pozvání. Hlavním účelem mé cesty bylo prohloubení a posílení důvěry a navázání ještě pevnějších svazků sympatie mezi USA a SRN. Sympatie a důvěra ve spolehlivost hrály ve vzájemných vztazích rozhodující roli.
V první řadě jsem však jel do USA, abych vyjádřil poděkování
německého lidu za všechno, co lid Spojených států pro Německo po jeho
zhroucení udělal, a to tak velkorysým a šlechetným způsobem, jak ještě
nikdy nikdo v historii.
Po přistání v New Yorku vstoupilo na palubu mnoho reportérů,
aby si vyslechli můj projev. Uspořádal jsem krátkou tiskovou konferenci na
palubě lodi a řekl novinářům, že jsem po přistání v USA cítil především
jedno: pocit vděčnosti americkému lidu. My Němci jsme mu děkovali z celého
srdce za dobré skutky, které ukázali po našem kolapsu.
Má cesta do USA byla jedním z mnoha kroků na cestě poraženého
národa zpět do společenství národů (Adenauerově cestě do USA předcházela
návštěva Itálie a Velké Británie –
pozn. aut.). Tato cesta musela být zdolána s velkou trpělivostí,
obezřetností a bez jakéhokoli přeceňování sama sebe. Bylo nutné stále
počítat s nezdarem a pokusy rušivých elementů. Museli jsme vědět, že
máme stále mnoho nepřátel a že existovalo ještě mnoho psychologických zábran,
které jsme museli překonat.
Nejdůležitější bylo po porážce a kolapsu vyvést zemi z izolace.
Musel jsem vyzkoušet všechno, abych z válečných nepřátel získal
spojence a přátele.To vyžadovalo velmi opatrný psychologický postup. Mou
hlavní myšlenkou bylo dovést Německo jako rovnoprávný stát do společenství
národů a dosáhnou začlenění Německa do svobodného světa.
Úspěch mých washingtonských jednání spočíval v první řadě
v těžko přehledné psychologické oblasti. Má návštěva Spojených států
ukončila jednu fázi německo-amerických vztahů. V závěrečném
komuniké bylo na začátku i na konci výslovně zmíněno slovo přátelství.
Toto slovo znamenalo velmi mnoho.
Vyjádřil jsem úmysl položit věnec na hrob neznámého vojína na národním
hřbitově v Arlingtonu. Americká administrativa z toho udělala působivou
ceremonii. Pojala to jako tečku za roky nepřátelství a celému světu ukázala,
že tato doba skončila, že nyní nastala éra přátelství a že Spolková
republika Německo je znovu přijata do kruhu a společenství svobodných národů.
Arlington, národní hřbitov USA, leží kus stranou od Washingtonu ve
velmi krásné krajině uprostřed
zeleně. 8. dubna 1953 dosáhla moje návštěva svého vrcholu, symbolického
vrcholu tvrdé osmileté práce.
Při mém příjezdu na hřbitov mě pozdravil jeden americký generál.
Doprovodil mě k pomníku. Za námi kráčeli tři američtí podporučíci,
prostřední nesl německou vlajku. Okolí pomníku bylo lemováno rotou všech
druhů amerických vojsk. Dvacet jedna pozdravných výstřelů dunělo
krajinou, když jsem šel s generálem k pomníku s vlajkou těsně
za mnou. Zatímco vzduchem létaly povely, položil
jsem na hrob věnec s černo-červeno-zlatou stuhou, věnovanou padlým
obou národů. Americká vojenská kapela hrála německou hymnu. Viděl jsem,
jak jednomu z mých průvodců tekly slzy a i já jsem byl hluboce dojat.
Byla to dlouhá a obtížná cesta z totálního kolapsu v roce
1945 k tomuto okamžiku roku 1953, kdy zazněla německá státní hymna na
hřbitově cti Spojených států.“
Pramen:
Paměti K. Adenauera, cit. dle: Kolektiv autorů, Die deutsche Geschichte,
sv. IV., Augsburg 2001, s. 540
|
