[ Home ] [ Up ]

 Severoatlantická aliance

             Spojené státy a západoevropské mocnosti dokázaly spolupracovat během obou světových válek. Po skončení té druhé měly Spojené státy opět tendenci směřovat zpět  k izolacionismu. Evropě však v té době hrozilo nové nebezpečí, tentokrát z východu, kde se formoval komunistický blok pod vedením Sovětského svazu.

            Západoevropské mocnosti, Británie a Francie, si uvědomovaly, že toto sovětské nebezpečí je velice reálné a jedinou možností, jak zajistit svou bezpečnost, je zaangažování Spojených států v Evropě, nejlépe formou pevné aliance.

            Systém aliancí v moderní Evropě fungoval a byl zárukou její stability. Pro USA však tento systém představoval něco dávno překonaného a raději důvěřovaly systému kolektivní bezpečnosti. Proto měla v Americe takovou důvěru OSN.

Odklon USA od izolacionismu

I Spojené státy však začínaly pod vlivem poválečných událostí postupně svá tradiční stanoviska přehodnocovat. Komunistický převrat v Československu pak byl tou poslední kapkou, kterou pomyslný pohár trpělivosti přetekl. Nejen, že Kongres odsouhlasil Marshallův plán, ale začínalo se již hovořit o perspektivách evropské obrany. Vznikem Západní unie (Bruselského paktu) v březnu 1948, splnili Evropané jednu z podmínek nutných pro americkou angažovanost v Evropě.

            V dubnu téhož roku se nad problémem amerického postupu sešli americký ministr zahraničí Marshall a senátoři Connally a Vandenberg. Právě posledně jmenovaný sehrál v budoucím vývoji klíčovou úlohu. Arthur Vandenberg byl republikánem, který měl ve své straně výsadní postavení. Jemu se podařilo přesvědčit váhající spolustraníky, aby americkou přítomnost v Evropě podpořili.

            Americký právní řád neumožňoval uzavírat spojenectví v době míru. Díky jeho intervenci se podařilo v Senátu (poměr hlasů 64:4) 11. června 1948 prosadit rezoluci č. 239, která tuto možnost spojenectví i v době míru v zásadě umožnila. Vandenbergova rezoluce, jak bývá obvykle nazývána, se stala skutečným přelomem v dějinách transatlantických vztahů. Otevřela definitivně cestu vniku skutečné atlantické alianci.

Jednání o vzniku aliance

Vzájemná jednání uspíšila blokáda Západního Berlína, započatá koncem června. První schůzka se uskutečnila 6. července. Hned na počátku se objevily první neshody. Američané chtěli alianci, jejímiž členy by se staly téměř všechny nekomunistické země a zároveň větší napojení na OSN. Tuto myšlenku západní mocnosti nesdílely. Chtěly spíše menší, zato však pevnější svazek, který by zajišťoval automatickou vzájemnou pomoc v případě konfliktu. Američané nutnost automatické pomoci v případě konfliktu odmítaly, protože nebyla v souladu s její ústavou. V klíčovém bodu č. 5 Severoatlantické smlouvy tak musela být přijata formulace, že „dojde-li k  ozbrojenému útoku, každá ze stran uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů“ a pomůže ostatním napadeným zemím tím, „že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly.“

            Dalším sporným bodem byla otázka, zda by se součástí ochranné zóny měla stát i některá území kolonií. Tradiční americký odpor vůči kolonialismu jako takovému nalezení řešení komplikoval. Nakonec skončil spor americkým ústupkem (viz. čl. 6 Severoatlantické smlouvy).

            Hlavní problém se však točil kolem toho, které státy se stanou členem aliance. Británie prosazovala vstup severských zemí, zejména Norska. Švédsko takovouto alianci odmítlo a zůstalo neutrální. Francie prosazovala nutnost vstupu Itálie. Zde však vyvstala otázka – jaká kritéria vstupu by měla být dána. Soudilo se, že členem NATO se může stát jedině demokratický stát, splňující i hospodářská kritéria. Itálie je sice zcela nesplňovala, ale nakonec byla přijata.

Vážným problémem byla otázka Pyrenejského poloostrova. Španělsko i Portugalsko byly pod vládou diktátorů. Portugalsko ovšem vlastnilo strategicky nesmírně významné Azorské ostrovy a tento vojenský argument nakonec převážil. Portugalsko bylo přijato, Španělsko však nikoliv.

4. dubna 1949 pak byla ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva. Po ratifikaci v parlamentech všech dvanácti členských zemí se 24. srpna 1949 stalo NATO skutečností. Zakládajícími členskými zeměmi byly: Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie.

Počáteční měsíce

NATO sice oficiálně vzniklo, bylo však třeba tento pojem naplnit obsahem. Hospodářství Evropy již vykazovalo známky zlepšení, finanční zabezpečení však muselo přijít ze strany USA. Na podzim téhož roku tak schválil Kongres Zákon o vzájemné pomoci v oblasti obrany, který vyčlenil nezbytné prostředky nejen pro samotné NATO, ale i pro další klíčové země – v evropském prostoru zejména Řecko a Turecko.

Severoatlantická rada (dále jen Rada NATO), vrcholný orgán aliance (vznikl naplněním čl. 6), se poprvé sešla 17. září 1949 ve Washingtonu. Zde se začala tvořit struktura celé organizace.

Velmi často se v této době objevovaly  pochyby o celém smyslu aliance. Tyto však vzaly rychle za své, když v červnu 1950 napadla komunistická Severní Korea svého jižního souseda. Řada států aliance reagovala zvýšením výdajů na své ozbrojené síly i navýšením počtu jednotek. Zvýšit se měl i počet okupačních sil v západním Německu.

První strategické koncepce

Na dalším zasedání Rady NATO, v září 1950 v New Yorku, se začínala probírat otázka vojenské strategie. Byla odsouhlasena koncepce „štítu a meče“, která předpokládala, že případný sovětský útok by měl být zastaven evropskými konvenčními silami (štít), za nímž by pak v případě nutnosti následoval mohutný americký jaderný úder (meč). To v praxi znamenalo, že NATO preferuje „předsunutou obranu“ – čili bránit se útoku ještě na území západního Německa.

Neměla tak být praktikována představa „periferní obrany“ – tj. po případném útoku SSSR stažení ze západní Evropy a po nahromadění dostatečných sil mohutný protiútok. To by znamenalo, že by západní Evropou, stejně jako ve druhé světové válce, prošla dvakrát fronta.

 Strategie „štítu a meče“, předpokládající ve své podstatě sílu jaderného odstrašení, byla pak o dva roky později doplněna koncepcí „hromadné odvety“, definované v novém programu americké vlády (New Look – nový pohled) a podporované zejména ministrem zahraničí J.F. Dullesem.

Organizační struktura

Otázce organizační struktury aliance se věnovalo další setkání Rady NATO v prosinci 1950 v Bruselu. Zde se rozhodlo o vytvoření funkce vrchního velitele spojeneckých vojsk v Evropě. Protože americká vojska byla početně nejsilnější, bylo rozhodnuto, že tuto funkci bude vykonávat vždy Američan. Prvním velitelem nemohl být vybrán nikdo jiný, než  generál D.D. Eisenhower. V roce 1952, poté co byl Eisenhower nominován v prezidentských volbách, převzal jeho úlohu Matthew Ridgway, americký veterán druhé světové a korejské války.

Byla vytvořena i další velitelství, která zahrnovala oblasti Atlantického oceánu. Ten byl rozdělen na západní a východní (západnímu velel americký admirál, východnímu britský), vzniklo velitelství atlantického operačního námořního svazu a v roce 1952 i zvlášť velitelství pro letecké a námořní síly v kanálu La Manche. Tím byla završena tzv. Integrovaná vojenská struktura.

Otázka Řecka a Turecka

Jak již bylo zmíněno, získaly finanční podporu od Spojených států i nečlenské země Řecko a Turecko. 

Oba státy byly pod velkým nátlakem. Řecko se vzpamatovávalo z občanské války, kde bylo vnitřně ohrožováno komunistickými gerilami, Turecko bylo pod vnějším tlakem ze strany SSSR, zejména v otázce černomořských úžin. Oba státy však byly i tradičními vzájemnými rivaly a jen vnitřní respektive vnější ohrožení komunismem jim bránilo v oboustranných potyčkách. Oba státy však žádaly o vstup do NATO už od vypuknutí korejské války.

Při ottawském zasedání Rady NATO v září 1951 došlo mezi členskými zeměmi ke konsensu v otázce jejich přijetí. Příští měsíc byl podepsán protokol o jejich připojení k alianci.

Lisabonský summit a první rozšíření

V únoru 1952 se v Lisabonu konal převratný summit NATO. Dotvořila se organizační struktura. NATO mělo mít dvě základní složky – civilní a vojenskou – s tím, že vojenská je samozřejmě podřízena civilní. Kromě Rady NATO pak měla civilní složku reprezentovat i nová funkce generálního tajemníka Severoatlantické aliance. Jako protiváhu funkci vrchního velitele spojeneckých vojsk v Evropě, do které byl vždy jmenován Američan, byl do úřadu generálního tajemníka jmenován vždy Evropan. Prvním generálním tajemníkem se stal britský generál lord Lionel Ismay.

            Druhou převratnou událostí bylo první rozšíření aliance.18. února se třináctým a čtrnáctým členem staly Řecko a Turecko. Obě země se tak definitivně zbavily obavy ze sovětského nebezpečí. I jejich vzájemný letitý konflikt se podařilo, až na kyperskou epizodu a následné vystoupení Řecka z vojenských složek NATO v letech 1974-1980, utlumit.

Závěrem

Vznikem severoatlantické aliance demonstrovaly státy Západu odhodlání bránit se případné komunistické agresi. Přispěly tím k bezpečnostní stabilitě svobodné části Evropy a umožnily tak pokojný vývoj svých zemí. Bezpečností záruky pak přinesly i hospodářskou stabilitu a pomohly definitivně překonat krizi poválečných let.

Před aliancí stála nyní otázka možného plného zapojení západního Německa. Rozšíření o Řecko a Turecko znamenalo precedens do budoucnosti. Německo skutečně bylo přijato v roce 1955, v roce 1982 přistoupilo Španělsko, v roce 1990 automaticky po sjednocení Německa i NDR a v roce 1999 byly přijaty tři postkomunistické země - Česko, Maďarsko a Polsko. Pro rok 2002 a následující se otevírá další prostor pro rozšíření.

 Na začátek textu 

[ Home ] [ Up ]