|
|
|
Vlády zemí Západu, sdružené v Severoatlantické alianci, si dobře uvědomovaly zranitelnost své obrany. Proto byly závislé na síle amerického jaderného arzenálu. Zároveň si uvědomovaly nutnost konvenčního zbrojení. Obranné strategie Západní Evropy a USA se pak pod vlivem síly a možností vlastních i protivníka během celé studené války měnily. V době, kdy měly Spojené státy monopol na jaderné zbraně, či Sovětský svaz byl teprve na počátku budování jaderného arzenálu, mohly USA svého dominantního postavení využít. Protože Sovětský svaz a jeho satelity měly obrovskou početní převahu v konvenčních zbraních, bylo nutné se na případný komunistický útok připravit. O zastavení přímého útoku se měly postarat konvenční jednotky evropských členů NATO. Na Spojených státech pak bylo vést mohutný jaderný úder (tzv. koncepce „meče a štítu“). Na lisabonském setkání Rady NATO, v únoru 1952, se rozhodlo o konkrétním plánu konvenčního vyzbrojení zemí NATO. Tím mohla být realizována koncepce předsunuté obrany. Ta spočívala ve schopnosti zastavit sovětský útok a čekat na americký zásah. V roce 1955 byla přijata do NATO Spolková republika Německo. Tím se stala obrana Západní Evropy ještě pevnější. Stejně jako Evropané byli schopni plnit úlohu „štítu“, i Američané museli plnit svou funkci jaderného „meče“. V roce 1952 uskutečnili Američané první úspěšný pokus s vodíkovou pumou, doposud nejničivější zbraní. S příchodem nového prezidenta Eisenhowera do Bílého domu, v lednu 1953, se stal novým ministrem zahraničí J.F. Dulles. Ten se obával zapletení amerických vojáků do regionálních konfliktů (strašila ho nová Korea). Jako možnost vyhnout se jim se nabízela dostatečná síla jaderných zbraní, kterou by USA disponovaly a zastrašily pak jakéhokoli protivníka. Tato myšlenka získala u Eisenhowerovy administrativy podporu a pod označením „hromadná odveta“ se stala strategickou koncepcí Západu. K jaderné válce tedy nemělo dojít, protože nebezpečí masivní americké jaderné odpovědi mělo být dostatečně varující. V roce 1957 však vypustil SSSR první raketu nové třídy – mezikontinentální balistickou řízenou střelu – která sice nenesla jadernou hlavici, ale kosmickou sondu Sputnik, nicméně byl to důkaz toho, že SSSR disponuje zbraní, která je schopná zasáhnout území Spojených států. Do této doby byly USA nezranitelné. Obava Američanů ze Sputniku vzbudila některé obavy i u západních mocností, zda budou za této nevýhody Američané ochotni bojovat za své spojence. Částečné uklidnění mohlo přijít začátkem roku 1958, kdy Američané vyzkoušeli svou první raketu tohoto typu. Hlavní výhradou vůči koncepci „hromadné odvety“ byl problém, za jakých okolností skutečně Američané tento úder uskuteční. Bude důvodem útoku například sovětská diverze v zemích třetího světa? Největším nedostatkem této strategie byla tedy obrovská nepružnost. Úder neměl alternativu. Spojené státy by musely, po posílení sovětského jaderného arzenálu, rozpoutat jadernou válku. A pokud by v případě sovětské diverze nezaútočily, znamenalo by to, že tato strategie existuje pouze na papíře a v projevech – to by znamenalo popření celé strategie. V 60. letech nebylo možné SSSR zastrašovat způsobem, jako v době amerického jaderného monopolu. Nemožnost existence alternativy mezi masivním úderem a nečinností odsoudily tuto koncepci k zániku. Postupné vyrovnávání jaderné síly obou supervelmocí a slabiny koncepce „hromadné odvety“ přinesly nutnost hledat novou strategii pro západní mocnosti. S nástupem Kennedyho, v lednu 1961, se začal zdůrazňovat význam konvenčních zbraní. Jeho administrativa, v čele s ministrem obrany McNamarou, připravila novou strategickou koncepci, která byla nazvána „pružnou reakcí“. Oproti „hromadné odvetě“ měla tu výhodu, že umožňovala pružně reagovat na vývoj událostí. Spojené státy tedy nemusely v případě ohrožení okamžitě použít jaderné zbraně, ale konvenční síly. Pružně se pak v případě potřeby mohlo přejít k použití jaderných zbraní. Na první pohled vypadá tato koncepce téměř bezchybně. Západní mocnosti však k ní měly obrovské výhrady a nebyly vyhlídky na to, že by se mohla stát koncepcí oficiálně uznanou celou Severoatlantickou aliancí. Prvním problémem byla cena, jakou bylo nutné za tuto koncepci zaplatit. Znamenala nutnost dalších výdajů na konvenční síly. Evropským mocnostem v NATO se navíc nelíbilo, že rozhodnutí, kdy by se konflikt změnil z konvenčního v jaderný, je pouze na rozhodnutí Spojených států. Evropané měli obavu, že Spojené státy nebudou ochotné riskovat použití jaderných zbraní, aby přivodily sovětský jaderný protiúder proti území USA. Existovalo mnoho nezodpovězených otázek a v konečném součtu se tak "hromadná odveta" zdála spoustě evropských zemí být lepší variantou. Nicméně v prosinci 1967 byla koncepce "pružné reakce" přijata Radou NATO jako nová strategická koncepce Severoatlantické aliance. Vzájemně zaručené zničení - MAD Sovětský svaz byl v 60. letech schopen svým jaderným potenciálem zničit protivníka. Americký jaderný monopol byl dávno minulostí a nemohl sloužit jako jednostranné odstrašení SSSR. V roce 1961 přišel Kennedyho ministr obrany Robert McNamara s novou koncepcí tzv. „vzájemně zaručeného zničení“, známou pod zkratkou MAD (jinak anglické slovo „mad“ znamená v překladu „šílený“). Podle této koncepce je základní myšlenkou tato McNamarova úvaha: odstrašují-li se dva protivníci, kteří mají jaderná zařízení, nelze to zajistit jinak, než že je každá strana přesvědčena, že může přestát první úder tak, aby jí zůstalo dost zbraní, kterými by mohla protivníkovi způsobit nepřijatelné ztráty. V praxi to znamenalo, že žádná z velmocí nebude riskovat jadernou válku, protože by to přineslo i její zkázu. Zaručovala tedy patovou situaci. Problémem této strategie byla její nepružnost. Jaderné zbraně se vyráběly pouze proto, aby byly odstrašením protivníka. Tato situace byla potenciálně nebezpečná pro pevnost Severoatlantické aliance. V 60. a 70. letech však byla považována za jakési východisko. Problémem však byla velká převaha konvenčních sil na straně SSSR a jeho satelitů. Mezi silné zastánce této strategie patřila Margaret Thatcherová. Proti ní se stavěl například Henry Kissinger, který ji označil za nihilistickou. Nejvýznamnějším odpůrcem byl americký prezident Ronald Reagan. Ten měl vizi světa bez jaderných zbraní a koncepce MAD byla pro něj naprosto nepřijatelná. Proto přišel s alternativou – projektem SDI. Strategická obranná iniciativa – SDI („hvězdné války“) 23. března 1983 nastal jeden ze zlomových dnů studené války. Prezident Reagan ve svém projevu vyzval „vědeckou obec, která nám dala nukleární zbraně, aby své nadání obrátila ve prospěch lidstva… a poskytla prostředek, který by nukleární zbraně učinil bezmocnými a zastaralými.“ Dal tak vzniknout projektu Strategické obranné iniciativy – SDI. (Odpůrci považovali tento plán za nereálný a posměšně jej označili, podle slavné sci-fi, „hvězdné války“.) Šlo o vybudování kosmického programu, který měl umožnit zničit nepřátelské rakety, které měly za cíl napadnout území Spojených států. Výhrad existovalo mnoho, nejčastěji se argumentovalo, že je celý projekt nereálný a odporuje smlouvě ABM z roku 1972. Otázka realizovatelnosti je sporná. A zřejmě jde skutečně o překročení zmíněné smlouvy. SDI se však stalo trumfem v rukou Američanů. Strach Rusů z SDI je donutil usednout k jednacímu stolu. Reagan věřil, že se dá komunismus porazit. Při svých setkáních s Gorbačovem se tohoto projektu odmítal vzdát. Není nadsazené, že projekt SDI společně s odhodláním Reagana „uzbrojit“ SSSR, se staly jedním z hlavních činitelů porážky komunismu. Americký prezident G.W. Bush, zvolený v roce 2000, pokračuje v Reaganově politice obhajoby protijaderného deštníku i nadále. Projekt nese nyní nové označení MND – národní protiraketová obrana a je modifikací SDI. Přestože zkoušky tohoto systému byly zatím spíše zklamáním, nová Bushova administrativa si vznik toho projektu klade za svůj prvořadý cíl. Rusko a Čína hrozí vytvořením vlastního projektu, na což mají jistě právo. Projekt MND by však neměl zůstat pouze v amerických rukou. Ministr zahraničí USA Colin Powell potvrzuje původní Reaganův slib, že se Spojené státy se svými spojenci o tento projekt podělí. Je to i v bytostném zájmu USA, mít zaručenu obranu nejen vlastního území, ale i území svých spojenců. Tento systém navíc umožňuje další omezení počtu strategických jaderných zbraní. Reaganova vize světa bez jaderných zbraní je sice otázkou daleké budoucnosti, ale podstatné snížení počtu jaderných zbraní je v brzké době možné. |
