|
|
|
Na první pohled jednoduchá otázka. Každá válka přeci vždycky začala buď jejím vyhlášením nebo nevyhlášeným přepadením – ať už svévolným aktem agrese či byť obtížně dokazatelným, přesto v některých případech akceptovatelným uplatněním práva na preventivní úder. A skončila podepsáním mírové smlouvy či alespoň příměřím (viz. např. Korejská válka). To se však jednalo o války „horké“. Studená válka byla v novodobých dějinách unikátní. Proto není možné zcela objektivně určit den ani hodinu jejího vypuknutí. Lze jen subjektivně označit nejpravděpodobnější událost či události, po kterých už bylo možné její existenci přiznat respektive konstatovat, že už dále neprobíhá. Začátek
studené války
Která událost mohla být tím spouštěcím mechanismem? Seřaďme chronologicky ty nejčastěji zmiňované: Jaltská konference, Churchillův projev ve Fultonu, vyhlášení Trumanovy doktríny.
Studená válka bývá někdy díky vhodné slovní hříčce označována za období „od Jalty k Maltě“. Myslí se tím setkání vůdců „Velké trojky“ (Roosevelt, Churchill, Stalin) na konferenci v Jaltě v únoru 1945 a summitu amerického prezidenta Bushe staršího se sovětským vůdcem Gorbačovem v prosinci 1989 na Maltě. V Jaltě se hovořilo o poválečném uspořádání a de facto se vymezovaly sféry vlivu. Jsem toho názoru, že tuto událost nelze v žádném případě za začátek studené války považovat. U každého sporu musejí figurovat přinejmenším dva. A americký prezident Roosevelt rozhodně žádný konflikt se SSSR o nadvládu v Evropě či ve světě nevedl a vést nechtěl. Navíc vše bylo ještě v rovině dohadů, neboť nikdo nemohl najisto vědět, jak se bude vyvíjet fronta v jednotlivých oblastech případného střetu zájmů – vždyť ještě probíhala druhá světová válka! Fulton 1946Pokud bychom měli dnes vyjmenovat pět nejvýznamnějších projevů 20. století, byl by Churchillův projev jistě mezi nimi. Vždyť britský premiér zcela bez obalu hovořil o rozdělení sfér vlivu a o pádu železné opony od Štětína po Terst. Nelze se však dívat na problém dnešníma očima. V té době rozhodně nelze pokládat tento projev průlomový. Ve Spojených státech nebyl většinou přijat příznivě. Byl mnohými chápán jako nevhodný výpad proti Sovětskému svazu. Jediné, co přinesl, byla Stalinova rozhořčená odpověď otištěná i v našem Rudém právu. Proto ani tuto událost nelze za vyhlášení studené války SSSR považovat. Navíc – hozenou Stalinovu rukavici mohl zvednout pouze rovnocenný soupeř a tím Churchill při vší úctě nebyl. Vždyť rozpadající se impérium nebylo na začátku roku 1947 schopné financovat ani antikomunistické jednotky v Řecku. Jediným rovnocenným soupeřem sovětskému vůdci mohl být pouze americký prezident. Trumanova doktrína 1947Americkou zahraniční politiku první poloviny 20. století lze úspěšně označit za obrovský chaos. Po vyhasnutí Monroeovy doktríny na přelomu 19. a 20. století Američané občas úspěšně, občas neúspěšně látali díry ve své bezkoncepčnosti různými ad hoc akcemi a pseudokoncepcemi typu Společnosti národů či Atlantické charty. Teprve když britský premiér na začátku roku 1947 informoval amerického prezidenta Trumana, že dále nemůže financovat kampaň v Řecku, Truman zareagoval. 12. března vyhlásil v Kongresu připravenost podpořit nekomunistické síly v Řecku a Turecku a zrodila se takzvaná doktrína „zadržování“ komunismu. Pokud lze relativně objektivně označit nějakou událost za počátek studené války, pak je to právě vyhlášení Trumanovy doktríny. Vyhovuje totiž základním požadavkům, které s sebou toto označení nese. Pomyslnou rukavici zvedl protivník silou minimálně rovnocenný Stalinovi. Truman navíc jednoznačně definoval odhodlání Spojených států nedopustit další rozpínání sovětského totalitarismu. Což nebylo ničím jiným než vyhlášením studené války Sovětskému svazu. Další akce typu blokády Západního Berlína či vyslání vojsk proti severokorejskému agresorovi byly jen potvrzením „studenoválečného“ stavu. Konec studené války Relativně snadnější než definovat začátek studené války je pak určit datum jejího ukončení. Za „kandidáty“ lze označit summit na Maltě, znovusjednocení Německa a rozpad Sovětského svazu.
Bush s Gorbačovem sice společně na Maltě studenou válku pohřbili, šlo však spíše o proklamaci. Znovu je třeba zdůraznit, že se tento summit dostal mezi možné „kandidáty“ díky výše zmíněné slovní hříčce. Setkání se navíc uskutečnilo v měsíci, kdy se v Československu teprve rozhodovalo o dalším osudu a v Rumunsku se o moc ještě tvrdě bojovalo.
Sytém sovětských satelitů se sice pozvolna rozpadal, samotný Sovětský
svaz však držel pohromadě. Státy násilně anektované Moskvou (především
Pobaltí) byly stále násilím drženy v tomto umělém soustátí.
Zní logicky, že tato událost bývá zmiňována v souvislosti s překonáním studené války. Jestli se v Evropě studená válka nějak prakticky a pro každého zřetelně projevovala, pak to bylo rozdělení Německa a později také definitivní rozdělení Berlína neblaze proslulou zdí. Němci samotní byli z procesu dělení vyloučeni – vše rozhodly samy velmoci. Sjednocení samé bylo za všeobecného souhlasu Němců a s požehnáním velmocí v roce 1990 považované za překonání studené války.
Šlo však znovu spíše o proklamaci. O pouhý čtvrtrok později poslal
západem milovaný držitel Nobelovy ceny za mír Michail Gorbačov tanky do
Pobaltí, aby tak zabránil postupnému rozpadu SSSR. Logicky lze tedy namítat,
že to nebylo pouze Německo, které se stalo figurkou ve hře velmocí. Stejně
tak dopadly například i pobaltské státy (Litva, Lotyšsko, Estonsko), které
byly SSSR okupované od násilné anexe v roce 1940. Proč by měla být za
ukončení studené války považována událost v jedné části Evropy,
kdy v druhé části zůstalo vše při starém?!
8. července byly v Bělorusku podepsány tzv. bělovežské smlouvy, které de facto znamenaly rozpad SSSR (a vznik tzv. Společenství nezávislých států). Pro mnohé nezasvěcené byla tato událost obrovským šokem. Existence Sovětského svazu byla považována za naprostou samozřejmost. To, že byl některá území připojena k říši násilím, bylo zapomenuto. Jenomže po pádu komunistického vedení se naplno projevily léta pomíjené náboženské a etnické spory. (To se týkalo i dalšího umělého soustátí - Jugoslávie.)
Studená válka byla dlouhým, vyčerpávajícím zápasem dvou bloků,
jimž vévodily SSSR a USA. Definitivní konec tak mohl přinést pouze rozpad
jednoho z těchto gigantů. Spojené státy vydržely, Sovětský svaz to
nedokázal. „Říše svobody“ tak nakonec udolala „Říši
zla“. A je-li možné určit termín konce studené války, pak by to mohl
být pouze 8. prosinec 1991.
Znovu předesílám, že určení termínu vzniku a konce studené války je věcí velmi subjektivní. Na základě argumentů jsem se snažil určit nejpravděpodobnější dataci. Lidé chtějí mít z pravidla ve věcech jasno, proto se možná jednou v učenicích dějepisu bude psát: Druhá světová válka – 1.9.1939-2.9.1945, studená válka 12.3.1947-8.12.1991. |
