Rakouská cesta ke svobodě 1945-1955

Mezinárodní vztahy
Amerika
Západní Evropa
Východní Evropa
Blízký východ
Dálný východ
Jaderný věk
Osobnosti
Organizace
Projevy
Dokumenty
Paměti
Ostatní
Informace

Home ] Up ]

      Rakouská cesta ke svobodě 1945-1955

 

Moskevská deklarace

Volby 1945 a jejich důsledky

Hospodářská situace

1950 – poslední pokus KPÖ

Vnitřní a zahraničněpolitické otázky

Die ganze Freiheit oder keine!

Jednání v Moskvě - předehra
Moskevská jednání – průběh

Poslední jednání

Závěrem

 

Rakousko, spojenci uznáno jako první oběť Hitlerovy agrese, se nacházelo po válce v zoufalém stavu. Bylo hospodářsky zruinovanou a navrch vítěznými mocnostmi okupovanou zemí.

           
Moskevská deklarace
 

Přestože v době nacistické nadvlády spousta Rakušanů otevřeně kolaborovala a hnutí odporu sice existovalo, ovšem ve velmi nevýrazné formě, USA, Británie i SSSR měly s alpskou zemí slitování. V ruské metropoli byla již 30. října 1943 podepsána tzv. Moskevská deklarace. Signatáři byli ministři zahraničí tří velmocí – C. Hull, V. Molotov a A. Eden. V ní se pravilo, že bude znovu obnoven rakouský stát a německý anšlus z března 1938 byl prohlášen za neplatný (null und nichtig).

            27. dubna 1945 byla vyhlášena Proklamace o nezávislosti Rakouska a utvořena provizorní vláda v čele se sociálním demokratem Dr. Karlem Rennerem. Válka však ještě pokračovala. 28. dubna dosáhli Američané Tyrolska, o den později Francouzi Vorarlberska a teprve 6. května dorazili Britové doslova pár hodin před Titovými partyzány do korutanského Klagenfurtu.  

            V červenci byla podepsána první smlouva o kontrole, která podobně jako v Německu dávala hlavní rozhodovací moc do rukou Spojenecké radě. Zatímco však Rusové začali okamžitě jednat na svých dobytých územích, liknavost spojenců byla taková, že na ni dokonce nahlas upozorňoval Winston Churchill. Teprve 1. září byly vytvořeny okupační sektory ve Vídni, kde do té doby nekontrolovatelně vládly sovětské orgány – zatímco 4 okupační zóny v celém Rakousku byly dohodnuty již 9. srpna. Rakousko tak definitivně nastoupilo cestu podobnou poraženému nacistickému Německu.

            Jak již bylo zmíněno, byla ustanovena i prozatímní vláda. Současně se začínají profilovat i tří nejvýznamnější politické strany: Lidová strana Rakouska ÖVP, která částečně navázala předchozí křesťanské sociály. Sestávala z mnoha členů hnutí odporu i vězňů koncentračních táborů. Vedení strany (především Karl Gruber a Leopold Figl) si uvědomovali obtížnost situace a nutnost spolupráce demokratických stran a tak propagovali úzkou spolupráci s další významnou silou – Sociálně demokratickou stranou Rakouska SPÖ. Ta byla nově vytvořenou stranou, která se repatriovala ze členů středového křídla předválečné sociální demokracie. Mezi hlavní představitele patřili kancléř Renner a Adolf Schärf. Třetí významnou politickou silou byli komunisté KPÖ. Rennerova vláda byla složena z 9 členů ÖVP a stejného počtu sociálních demokratů, 7 komunistů a 3 nestraníků. Komunisté však, podobně jako v Československu obsadili strategické posty – ministerstvo vnitra a post šéfa policie. Základem pro její práci byla ústava z roku 1920 a její novelizace z roku 1929. První poválečné volby byly naplánovány na listopad roku 1945.

             

Volby 1945 a jejich důsledky

 

            Listopadové parlamentní volby (parlament neboli Národní shromáždění sestával ze dvou komor – Spolkové rady a Národní rady) měly ukázat směr, kterým se poválečné Rakousko vydá. Uspějí komunisté? – to byla zásadní otázka. I sovětské vedení si bylo vědomo jejich obtížné situace, tváří v tvář deklarované spolupráci ÖVP a SPÖ. Byly činěny nabídky ze sovětský strany sociálním demokratům, aby se spojovaly s komunisty. Tyto snahy však narážely na odpor SPÖ.

Výsledek voleb z 25. listopadu byl dosti nečekaný:  ÖVP získala 49,8%, SPÖ 44,6% a komunisté pouze 5,4%. Volební účast byla enormně vysoká - 93% oprávněných voličů. Ze 165 poslaneckých mandátů tak komunisté získali pouze čtyři!!! Lidovci získali 85 mandátů a sociální demokraté 76. ÖVP tak dosáhla nadpoloviční většiny. Důležité však bylo, že fatálně selhali komunisté. Debakl byl dokonce takový, že se stalo, že v některých volebních obvodech získali komunisté méně hlasů než je členů místí stranické organizace. Novým kancléřem se stal Leopold Figl a vicekancléřem Adol Schärf. Dr. Renner byl mezitím zvolen spolkovým prezidentem.

Vraťme se však k výsledku komunistů. Jak je možné, že takto propadli. Zejména pokud jejich výsledek srovnáme s výsledky parlamentních voleb v Československu v květnu 1946, kde komunisté získali téměř 40%? Přitom situace byla na první pohled podobná: Obě země byly obětí nacistické agrese, volby se konaly nedlouho po válce, na porážce nacistů na území jejich státu se podílely západní spojenci i Sovětský svaz a politické spektrum bylo velmi podobné. Zdání však klame. V čele obou prozatímních vlád sice stáli sociální demokraté, ovšem osobnosti Karla Rennera a Zdeňka Fierlingera byly zásadně odlišné. Fierlinger se stal synonymem pro spojení sociálních demokratů a komunistů. Veřejné mínění u nás navíc rozhodně nebylo antikomunisticky zaměřené a spolupráce nekomunistických stran u nás v žádném případě situaci na rakouské politické scéně nepřipomínala. Jedním ze zásadních činitelů porážky rakouských komunistů však byl faktor, který oni sami nemohli ovlivnit – chování sovětských vojáků.

Sovětští vojáci se v Rakousku nechovali jako v zemi, kterou měli osvobodit, ale jako banda raubířů v temných dobách středověku. Krádeže a rabování byly na denním pořádku. V Rakousku pak kolovala anekdota o tom, že válečný pokřik „urá, urá“ je odvozen ze slova Uhr (hodinky), neboť právě krádeže šperků a hodinek byly jedním z hlavník znaků chování sovětských vojáků. A nebyly bohužel tím nejvýraznějším rysem jejich morálky. Tímto nejodpornější projevem bylo znásilňování rakouských žen. Odhady počtu znásilněných žen v Rusy okupovaných spolkových zemích (Dolní Rakousy, Burgundsko a severní část Horních Rakous) se pohybují v astronomických hodnotách – až kolem 80 000. Kromě toho docházelo v již zmíněných zemích i k mizení některých významných nekomunistických politiků. Řada z nich se na poslední chvíli zachránila útěkem do západních zón. Nelze se tedy divit, že nenávist k Rusům rychle narůstala. A komunisté za tyto zločiny sovětských vojáků zaplatili nejvyšší cenu.

Obě demokratické strany si rychle uvědomily jak v očích rakouských občanů proběhla brzká proměna SSSR z osvoboditele v okupanta. Volební kampaň ÖVP i SPÖ byla ve znamení silného antikomunismu. Na volebních plakátech lidovců se tak objevovala hesla typu „Kdo má rád Rusy, volí komunisty“. Mezi nejzdařilejší pak lze zařadit heslo „Vídeňáci bez hodinek volí ÖVP“.

Stalin si z debaklu rakouských komunistů vzal několik ponaučení. Předně se ukázalo nebezpečným připustit v zemích pod sovětského vlivem svobodné volby. Lidé totiž nemusí zvolit komunisty. A zadruhé – poučení především pro východní zónu v Německu – je bezpodmínečně nutné spojit sociální demokracii s komunisty, přesněji řečeno, aby komunisté socialisty pohltili.

V Rakousku nyní nastal čas obrat komunisty o poslední zbytky moci – a ukázalo se, že za těch několik poválečných měsíců jí získali více, než by si byl kdo schopen představit. KPÖ ovládla téměř absolutně vedení odborů. Zde byla práce především pro sociální demokraty, aby sjednali nápravu. Velmi neblahé zjištění nastalo i v souvislosti s jinými úřady, do té doby pod komunistickou správou. Jak již bylo řečeno, získali komunisté v Rennerově provizorní vládě post ministra vnitra. Když pak SPÖ přebírala úřad, nalezl  nový ministr pouze prázdné ministerské sejfy – všechny usvědčující materiály zmizely! Kromě toho, jak již bylo řečeno, byla ohrožena v sovětských sektorech i bezpečnost nekomunistických představitelů. Pozdější předseda vlády Raab dokonce vydal nařízení, že se sovětskými orgány smí jednat pouze ministři, hejtmani spolkových zemí a starosta Vídně. Bezpečnost níže postavených funkcionářů totiž nebylo možno zaručit…

 

Hospodářská situace

 

            Rakouské hospodářství nebylo protkáno zářnými úspěchy ani v předválečné době a nyní byla situace doslova katastrofická. Nejhůře na tom byly zbylé podniky, jež se ocitly v sovětské zóně. SSSR s argumentem, že Němci si během války se SSSR nebrali servítky a demontovali jeden sovětský podnik za druhým, začal s demontážemi především průmyslových podniků v Rakousku. Demontáže probíhaly však naprosto živelným způsobem. Docházelo až k tragikomickým situacím, kdy byly do poslední kradeny i zbytky kabelů či zásuvky. V průměru přišel každý z velkých rakouských podniků o 1100 tun strojů a odvezeno bývalo mnohde až 80% stavu.

Největší boj se ale strhl o ropu. Hned po válce byly o z největších ropných polí u Zistersdorfu demontováno 48 ropných zařízení z celkového počtu 58. Rusové požadovali jako válečnou kořist v podstatě celý rakouský ropný průmysl. Přitom v roce 1938 bylo z celkového počtu 22 rafinérských a těžařských společností plných 20 společností v rukou západních států. Během války pak byla necelá třetina podniků v rukou západních firem, necelé dvě třetiny v rukou Německa a zbytek tvořily předválečné rakouské společnosti.

Teprve s postupem měsíců mění Rusové taktiku. Klasické demontáže byly zastaveny a naopak využívá SSSR pro své potřeby kompletní továrny v Rakousku. Problémy sovětských požadavků však přetrvávaly. Vrchní velitel sovětských vojsk v Rakousku generál Kurasov oznámil v červenci 1946 přechod německého majetku v Rakousku do rukou SSSR. V sovětských zónách tak začaly vznikat koncerny, které byly pod sovětskou kontrolou – tzv. podniky USIA. Týkalo se to celkem 351 průmyslového podniku a 100 zemědělských. Do rakouských rukou přešly definitivně až v roce 1955.

Současně s tím probíhaly pokusy rakouské vlády o měnovou reformu (prosinec 1945) a první znárodňovací zákony týkající se především bank a těžkého průmyslu (poprvé v červenci 1946).

Pomoc samotným rakouských občanům přicházela ze zdrojů OSN – zdroje UNRRA. Ty však byly naprosto nedostatečné. Původní příděly 1200 kalorií na den se v létě 1946 snížily na pouhých 900.  Pomoc tak přichází i z jiných stran. Velkorysá pomoc přišla například z Británie. Nezahálel v tomto smyslu ani Sovětský svaz, ovšem je třeba říci, že tato pomoc byla na úkor vlastních občanů, kteří ani v poválečných letech nemohli počítat se zlepšením své bídné situace – politické zisky v Rakousku či východní zóně v Německu byly pro Stalina mnohem důležitější než hladovění milionů ruských obyvatel.

Veškerá tato pomoc však nemohla v Rakousku nastartovat ekonomický růst, mohla jen zabránit nejhorší bídě. Skutečná pomoc mohla přijít pouze ze strany USA. A také přišla v mnohem větší míře, než mohl kdo očekávat. Nový americký státní tajemník Marshall připravil se svým ministerstvem plán hospodářské obnovy Evropy, který začal být v brzké době označován jeho jménem – Marshallův plán. A Rakousko mělo být podarováno skutečně štědře. Velmi mnoho naznačovalo již prohlášení amerického ministerstva zahraničí: „Rakousko je na prvním místě evropského podpůrného programu a USA na něj nenazírají jako na osvobozenou zemi, ale jako na spřátelenou.“

Rakousko získalo z celkového počtu vydané americké pomoci (cca. 13 mld. dolarů) necelou miliardu amerických dolarů. První velké americké investice byly směrovány pochopitelně především do potravin a paliva. Valná část celkové sumy šla na podporu venkova – elektrifikace a především nákup strojů, kterých se zoufale nedostávalo. Později se investovalo do všech možných zejména průmyslových odvětví. Lze tedy bez nadsázky říci, že Marshallův plán postavil Rakousko ekonomicky na nohy.

 

1950 – poslední pokus KPÖ

 

            Jak již bylo zmíněno, po prohraných volbách 1945 ztratila komunistická strana v Rakousku své významné exekutivní posty. Nejen ministra vnitra, ale rovněž s ním se musel poroučet i šéf státní policie. Komunisté tedy začínali být v izolaci. V Rakousku, na rozdíl od tehdejšího Československa, platila jedna z tradičních komunistických zásad, že největším nepřítelem komunisty je sociální demokrat. Proto učinila KPÖ zoufalý pokus o navázání lepších vztahů s ÖVP. Ta však na tyto výzvy pochopitelně nereflektovala. Další ránu KPÖ zasadily sovětské úřady, které měly k rakouským komunistům čím dál tím menší důvěru. Stalin pochopil, že s nimi těžko nějakého zvratu v Rakousku dosáhne.

            KPÖ se proto rozhodla zcela změnit taktiku. Když se nedokázala k moci dostat tradiční ústavní cestou (svobodnými volbami), zkusila to násilným způsobem. Obtížná hospodářská situace a pochopitelná nespokojenost Rakušanů se životní úrovní přímo vyzývala komunisty k podpoře sociálních bouří.

            Na podzim roku 1947 přijala vláda ve spolupráci s odbory tzv. 1. dohodu o mzdách a cenách. Nastalo nezbytné utahování opasků. Rakouskem se začínají šířit sociální nepokoje. Už tak obtížná situace byla zhoršena katastrofální neúrodou způsobenou suchem v létě toho roku. Průmyslová produkce byla zhruba na dvou třetinách roku 1938.

            Pomoc přišla, jak bylo zmíněno v minulé kapitole, v rámci Marshallova plánu. Situace se sice zlepšovala, napětí v části společnosti však přetrvávalo. Přišel rok 1950 a studená válka vrcholila. Berlínská krize sice již skončila, v Koreji však vypukla válka, která měla být podle soudu mnoha tehdejších politiků pouze prvním kolem souboje supervelmocí. Pomoc v rámci Marshallova plánu se zbrzdila. Byl nedostatek paliva a ceny rostly. 23. září 1950 přijala vláda opět ve spolupráci s vedením odborů již 4. dohodu o mzdě a cenách.

            Tři dny nato vypukly první dělnické nepokoje. Nešlo však o nějaké celonárodní hnutí. Tito demonstranti sestávali především z dělníků továren USIA. Hlavní demonstrace plánována ve Vídni před úřadem kancléře ovšem skončila fiaskem. Z očekávaných desítek tisíc dělníků se jich sešlo jen kolem 8 000. Přesto především ve Štýrsku byla situace vážná.

            Poslední zářijový den došlo k setkání závodních rad zhruba dvou a půl tisíce rakouských podniků. Výsledkem bylo ultimátum vládě: dvojnásobné zvýšení mezd a zákonem daný strop růstu cen – jinak hrozily generální stávkou. Vláda nátlaku neustoupila. Generální stávka se tak měla uskutečnit.

            Dnem D v Rakousku se stal 4. říjen. Místo klasické stávky však pod vedením komunistů a s podporou sovětských úřadů vypukly pouliční nepokoje. Těžiště „bojů“ se odehrávalo převážně na východě Rakouska a v samotném hlavním městě. V části Vídni (Wiener-Neustadt) se demonstrantům dokonce podařilo obsadit sídlo hlavní pošty a byl učiněn pokus o zastavení dopravy v hlavním městě – pískem a štěrkem zatarasit trasy vídeňských tramvají. V čele stálo nepokojů stálo zhruba 2000 členů tzv. závodních milic Werkschutz) USIA.

            Vláda zareagovala nejen rychle, ale především velmi sofistikovaně. Nezapojila totiž do potlačení násilí pouze policii a četnictvo, ale zalarmovala rovněž odbory. Nekomunistické vedení některých odborových svazů sehrálo velmi významnou stabilizační roli v nastalé situaci (především hornické odbory). Díky tomu, že se komunistům nepodařilo získat podporu dělníků, od kterých si ji velmi slibovali, byla situace uklidněna již o den později.

            Jak vlastně označit tyto jednodenní akce rakouských komunistů? I když byly relativně velmi rychle a jednoduše překaženy, nelze použít jiného termínu než pokus o puč. Sovětské úřady se sice snažily pučistům pomoci, ale ani ony nemohly výsledek změnit. Pokusily se sice ještě zastrašit rakouského policejního prezidenta, ale ani toto nemohlo změnit fakt, že 5. říjen 1950 byl v Rakousku dnem definitivní porážky komunistické strany.

           

Vnitřní a zahraničněpolitické otázky

 

            Osud Rakouska zůstával nejen pro samotné občany, ale i pro politiky velkou neznámou. Život jako takový se od konce války postupně normalizoval. Od začátku roku 1946 začala fungovat pošta do zahraničí. S výjimkou Japonska a Německa, která byla v provozu o čtvrt roku později. Pro politické špičky však existovaly problémy nejen spojené s okupační realitou. Zásadní problém byl v otázce hranic. Rakousko si nárokovalo připojení Jižních Tyrol k spolkové republice Tyrolsko. Tento problém nakonec vyřešila konference velmocí v dubnu 1946 v Paříži, která tuto rakouskou snahu jednoznačně odmítla. Oficiálně závěrečnou tečku udělala smlouva o Jižním Tyrolsku z 5. září 1946, kterou podepsali ministři zahraničí Rakouska a Itálie, Gruber a de Gasperi, ovšem klid v této oblasti rozhodně nenastal. Dalším problémem byly územní nároky Jugoslávie na oblast Korutan. Tento jednoznačně odmítli západní spojenci a ani Sovětský svaz nehodlal v tomto směru Jugoslávii výrazně podpořit, zejména v souvislosti se sovětsko-jugoslávskou roztržkou. Nicméně velvyslance si Rakousko a Jugoslávie vyměnily až v listopadu 1953.

            V souvislosti s okupačním statutem byla významná tzv. druhá kontrolní smlouva z 28. června 1946, která stanovila, že souhlas Kontrolní rady se omezuje pouze na ústavní zákony. U ostatních zákonů platí princip, že platí, pokud Kontrolní rada nepodá oficiální výhrady do 31 dnů od přijetí zákona.

Ve vnitřní politice došlo k výraznějším změnám až po roce 1950. v tomto roce zemřel Karl Renner. V úřadě ho nahradil Theodor Körner. V únoru roku 1953 byl nucen odstoupit kancléř Figl. Ten se sice věnoval různým významným problémům, ovšem významně zanedbával práci pro svou stranu. Již o rok dříve se do čela lidovců dostal Julius Raab a 2. dubna 1953 vystřídal Figla v kancléřském úřadě. Figl dbal na úzké vztahy se sociálními demokraty a výrazně se pokoušel pozvednout hospodářství. To se právě v roce 1953 nacházelo v bodě obratu. Zatímco v roce 1952 činil schodek platební bilance více než 2,5 miliard šilinků, o rok později již skončila tato bilance s více než 1,5 miliardovým přebytkem. Rakouská hospodářská politika sledovala tzv. Raab-Kamitzův kurs (Kammitz byl ministrem financí a předtím působil v čele hospodářské komory). Základem byly daňové úlevy a úsporné programy, podpora podnikání, proexportní politika, podpora půjčkám. Důraz byl kladen na stabilní šilink a ústředním tématem bylo vytváření tzv. „sociálního státu“ (zde však šlo spíše o volební slogan pro rakouské voliče).

 

Die ganze Freiheit oder keine!

 

Leopold Figl byl sice odvolán z postu premiéra, ale vzhledem k jeho zásluhám se stal v listopadu 1953 novým ministrem zahraničí. Hlavním cílem snažení rakouských politiků nyní bylo ukončení okupačního statutu a nastolení plné rakouské suverenity. A pro své snažení získaly dokonce podporu Valného shromáždění OSN, které v prosinci 1952 apelovalo na vítězné velmoci, aby okupační status zrušily. Hlavní problém spočíval v jednom slově – Stalin.

Ruský diktátor se musel stáhnout z Íránu, neuspěl v Západním Berlíně, Řecku a ani jeho nátlak na Turecko nesplnil očekávání. Věděl, že v otázce Rakouska nebude možné dojít „kompromisu“ jako v německé otázce. NDR sice na první pohled mohla působit jako soběstačný celek, ovšem žila z podpory SSSR. A případná část rozděleného Rakouska nevypadala soběstačně ani na papíře. Jedinou šancí, jak zachovat vliv v alpské zemi bylo zachování současného stavu.

Přišel rok 1953 – deset let od Moskevské deklarace a naděje na suverenitu byly stále v nedohlednu. Na jaře toho roku se snažili američtí a britští vůdci vyvolat taková jednání. Nový prezident Eisenhower a Churchill vyzvali Stalina, aby byla podepsána státní smlouva s Rakouskem, což by byl zároveň důkaz, že SSSR usiluje o mírové soužití a uvolnění ve studené válce.

Stalin jim, cynicky vzato, vyhověl tím nejlepším způsobem – 5. března zemřel. Naděje Rakušanů tak enormně vzrostly. V létě vypuklo provizorní povstání ve východním Berlíně, které nemilosrdně potlačila Rudá armáda a rakouské neděje se opět vrátily na bod mrazu. Zdálo se být jasné, že je SSSR neměnný ani po Stalinově smrti.

Pro Rakouskou vládu však ani toto nemohlo znamenat konec pokusů o změnu stavu. V srpnu 1953 pozval kancléř Raab na návštěvu finského premiéra Orho Kekkonena. Finsko bylo totiž velmi zvláštním fenoménem. Nebylo sice přímou součástí sovětského bloku, vnitřně bylo nezávislé, ale v zahraniční politice bylo velmi limitováno svým komunistickým sousedem. Raab si to velmi dobře uvědomoval a tzv. „finskou cestou“ se vydat nechtěl. Kekkonena si pozval proto, aby se poučil ve způsobu, jak jednat se SSSR. Finský protějšek Raaba varoval, aby uzavíral s Rusy pouze zcela jednoznačně formulované smlouvy, neboť jakoukoli možnost dvojího výkladu umí komunistická velmoc velmi bystře zneužít.

10. září oznámila rakouská vláda, že jakou rakouští zástupci při jednání o státní smlouvě rovnoprávní s vítěznými mocnostmi a po konzultaci s nimi byla dohodnuta konference ministrů zahraničních věcí v Berlíně v roce 1954. Raab zahájil diplomatickou ofenzívu.

Jako první cíl návštěvy zvolil v září 1953 Paříž. Doufal, že právě Francie, která měla své zkušenosti s okupací, bude při jednání vstřícná. Další návštěvy spojenců následovaly v červnu a listopadu dalšího roku, kdy navštívil Londýn respektive Washington. Západní spojenci s jeho snahami problém neměli, bylo však jasné, že nejdůležitější jednání se odehrají v Moskvě. 

Při příležitosti desátého výročí Moskevské deklarace kancléř pronesl tato slova: „10 let čekání, 10 let marného čekání je i pro trpělivý národ příliš. Budeme se cítit svobodni teprve poté, co ponese státní smlouva podpis všech 4 velmocí a až poslední okupační voják opustí rakouskou půdu.“

Sovětští představitelé však prohlašovali zcela jednoznačně, že smlouva s Rakouskem nebude, dokud nebude státní smlouva s Německem. A ta se opravdu reálně nerýsovala. Pro Rakušany tak byla tato vyhlídka úděsná. Teoreticky vzato by totiž státní smlouva s Rakouskem neexistovala do skončení studené války.

Berlínská konference na začátku roku 1954 nezaznamenala žádný posun. SSSR ústy ministra zahraničí Molotova se sice rakouské neutralitě i možné suverenitě nebránil, ale vše bylo podmíněno vyřešením německé otázky. Jinými slovy, dokud nebude mírová smlouva s Německem, zůstanou v Rakousku sovětské jednotky.

V únoru 1954 prohlásil rakouský kancléř, že Rakousko nebude členem žádného vojenského paktu, pokud získá nezávislost. Toto prohlášení kritizoval americký ministr zahraničí Dulles, který jej varoval, že nezávislost je za současné stavu a po historických skutečnostech se Sovětským svazem rizikovou záležitostí. Raab však viděl právě v takovémto prohlášení jedinou naději na obměkčení SSSR.

Krátce se uvažovalo i o možnosti prosté redukce okupačních vojsk v Rakousku a sám Raab v jedné slabší chvilce prohlásil, že je mu milejší 5 000 Rusů v Dolních Rakousech než 50 000. Ovšem právě výše zmíněné potlačení nepokojů ve východním Berlíně bylo dostatečným varováním před takovýmto krokem.  Pregnantně to vyjádřil Rudolf Kirchschläger (později velvyslanec v Praze, ministr zahraničí a dokonce i spolkový prezident), který v otázce suverenity prohlásil, že v úvahu přichází pouze „die ganze Freiheit oder keine.“ (buď úplná svoboda nebo žádná).

 
Jednání v Moskvě - předehra
 

Po výše zmíněných Raabových jednáních v Paříži, Washingtonu a Londýně se mělo na jaře 1955 odehrát rozhodující dějství v Moskvě. Názor samotného sovětské vedení nebyl jednotný. Zásadní střed se odehrál mezi Nikitou Sergejevičem Chruščovem, který v té době značně posílil svou pozici a Molotovem. Vjačeslav Michajlovič Molotov byl zastáncem tvrdé lilie zcela ve stalinském duchu. Tento „gospodin nět (pan ne)“, jak byl pro svou neústupnost nazýván, se nehodlal sovětským držav v Rakousku vzdát. Díky své silnější pozici a větší podpoře politbyra nakonec Chruščovův názor zvítězil. Jeho pozici navíc velmi posílila výměna na postu šéfa vlády – Malenkov byl nahrazen Bulganinem.

Chruščov se snažil uvolnit mezinárodní napětí z dob stalinské éry. A byl si vědom toho, že vstřícný krok vůči Západu je pro to nezbytným předpokladem. Navíc ústup z Rakouska nebyl pro Sovětský svaz příliš významnou ztrátou.  Nadto existovaly i strategické důvody tohoto rozhodnutí. Pokud by trval okupační status, hrozilo by, že by došlo k rozdělení Rakouska, stejně jako k tomu došlo v Německu. Část Rakouska, která by sovětskému bloku připadly by byla absolutně nesoběstačná a znamenala by tak další obrovské sovětské finanční výdaje. A co by bylo horší, západní část Rakouska pod kontrolou Západu by byla z vojenského hlediska velmi nepříjemná. Začátkem roku 1955 již bylo jisté, že se západní část Německa připojí k Severoatlantické alianci a dalo se předpokládat, že by západní část Rakouska svého souseda následovala. Došlo by tak k tomu, že by státy NATO získaly strategickou výhodu v podobě obranné linie vytvořené z alpského masivu propojujícího Spolkovou republiku Německo, „západní“ Rakousko a Itálii. SSSR se také obával amerických středních raket, které by díky tomu mohly být umístěny opět o něco blíže Sovětskému svazu.

Sovětské politbyro naopak usilovalo o takový stav, aby po vzniku Varšavské smlouvy existovalo mezi Západem a Východem neutrální předpolí – proto bylo nutné vytvoření neutrálního Rakouska a Jugoslávie.

            V únoru formuloval „rakouskou otázku“ šéf sovětské diplomacie. Prohlásil, že je nezbytní současně s otázkou uspořádání Rakouska řešit i německou otázku. Existovala totiž, podle Molotova, hrozba možného budoucího pohlcení Rakouska Německem (nový anšlus). Ve státní smlouvě musí být výslovně zakázáno spojení Rakouska a Německa. Dále se musí Rakousko zavázat, že nebude členem žádného vojenského paktu a ani koalice uzavřené proti některému ze států, který se podílel na porážce hitlerovského Německa a nepřipustí pobyt cizích vojsk na svém území. Je nutná konference vítězných mocností, která projedná rakouskou i německou otázku. Na závěr svého vystoupení zazněla z úst Molotova výhrůžka, že pokud budou ratifikovány pařížské dohody (ty rozhodly o přizvání SRN k NATO), bude ohrožena otázka rakouské neutrality.

Rakouský velvyslanec v Moskvě Bischoff dostal za úkol sondovat skutečné záměry SSSR. Na setkání mu Molotov řekl, že se obává možnosti anšlusu. Ne sice v nejbližší době, ale v budoucnosti ji nelze vyloučit. Pokud ale po dohodě se západními mocnostmi bude tato hrozba definitivně vyloučena, bude možné okamžitě podepsat státní smlouvu s Rakouskem. Tímto Molotov rakouského velvyslance doslova zmátl. Byl to obrat v sovětském stanovisku. Znamenalo to, že už rakouská otázka není podmíněna vyřešením německé! Později ale byla dodána poněkud nejasná poznámka, že se musí Rakousko oprostit od vlivu Severoatlantické aliance. Rakouská vláda na tuto zprávo reagovala oficiálním prohlášením, že si v žádném případě nepřeje anšlus a že souhlasí se všemi zárukami, které bude muset dát, pokud toto povede k nabytí státní suverenity.

17. března se ve Vídni konala schůzka vyjednavačů - Bruna Kreiskyho sovětského  velvyslance v Rakousku. Kreisky přinesl na tuto schůzku text smlouvy z roku 1815 o švýcarské neutralitě (originál z doby Vídeňského kongresu), která mohla být jistým vzorem.

Rusově však stále hrály kartu anšlusu. Objevila se dokonce myšlenka, že se Rusové by si chtěli vyhradit právo Rakousko znovu obsadit, pokud by dospěli k názorům že anšlus hrozí.

 Nicméně vyhlídky na možnou konečnou dohodu a podpis státní smlouvy byly daleko větší než ještě před pár měsíci. A tyto ještě vzrostly, když 24. března 1955 Molotov oficiálně pozval zástupce rakouské strany na jednání do Moskvy.

 
Moskevská jednání – průběh
 

            Rakouská delegace se chystala do Moskvy, kde měla proběhnout zásadní jednání. Americký ministr zahraničí Dulles varoval svůj protějšek Grubera, že může Rakousko vyjednávat v Moskvě pouze svým jménem, nikoli jménem USA. Nechal si tak zadní vrátka, aby mohly USA případnou moskevskou dohodu odmítnout. 5. dubna ovšem dostal kancléř Raab „požehnání“ všech tří západních mocností.

            11. dubna 1955 konečně rakouská delegace odcestovala. Vedl ji kancléř Raab a spolu s ním jako zástupci rakouské vlády cestovali vicekancléř Schärf, ministr zahraničí Gruber a státní sekretář Kreisky. Panovala značná nervozita, neboť v Moskvě si nikdo nemohl být jist výsledkem. Sovětský svaz již tolikrát svá stanoviska měnil, že spoléhat na poslední vstřícná vyjádření bylo značně nejisté. Optimismus do žil se snažil vlít velvyslanec v Moskvě Bischoff, který tvrdil, že mise bude úspěšná. Důkazem mělo být to, že letadlo s rakouskou delegací mělo přistát na centrálním letišti, kde jsou obyčejně přijímány čestné delegace. Optimismus se snažil neztrácet kancléř, který se svému sekretáři svěřil s přesvědčením, že „dřív než kohout třikrát zakokrhá, budeme mít prohlášení o neutralitě“.

            11. dubna v 15.25 místního času rakouská delegace přistála. Přijali ji premiérův zástupce Mikojan, Molotov a viceministr zahraničí Gromyko. K první oficiální schůzce došlo příští den od 15-16. hodinou. Rakušany přijal premiér Bulganin. Šlo však spíše o formální setkání. Otěže jednání za ruskou stranu převzali především Molotov (jako zástupce premiéra) a Mikojan. U jednacího stolu pak seděli naproti sobě vyjednávači v postavení na stejné úrovni (tzn. Raab-Molotov, Schärf-Mikojan atd.) 

            Hlavní témata jednání byla čtyři. Odchod okupačních vojsk. SSSR prosazoval případný odchod svých vojsk 6 měsíců po ratifikaci státní smlouvy. Raab se však obával, že by mohl SSSR úmyslně zdržovat svoji ratifikaci, a proto navrhl konkrétní datum odchodu vojsk – 31. 12. 1955.

            Další problém se týkal navrácení válečných zajatců a odsouzených zajatých civilistů. Třetí otázkou byly neutralita Rakouska – tedy zákaz účasti v paktech. Čtvrtým problémem byly všemožné hospodářské otázky – ropa, německý majetek pod sovětskou správou). Večer 12. se odehrála zásadní schůzka pouze ve složení Bulganin, Molotov, Raab. Jednání pokračovala druhý den mezi 11.-13. hodinou. Spor se vedl o neutralitu. SSSR požadoval slovo neutralita přímo ve smlouvě. Rakušané by se rádi tomuto pojmu vyhnuli a prosazovali jen formulaci o neúčasti v paktech (Bündnisfreiheit). Výsledkem bylo, že se Rakousko zavázalo k „věčné neutralitě toho druhu, jakou vládne Švýcarsko“.  A co více, podařilo se konečně najít shodu i v otázkách hospodářských. SSSR získal od Rakouska 150 milionů dolarů v přímých platbách za tzv. německý majetek. SSSR získal finanční kompenzace i za další pohledávky – např. v projektech některých loděnic a dunajské plavební společnosti . Působí to poněkud absurdně, ale rakouská vláda zde zaplatila SSSR to, co vlastně už bylo rakouské. Nepodařilo se ovšem najít shodu v otázce rakouské ropy. Zde Rakušané nebyli ochotni ustoupit.

            Na schůzce 14. dubna od 11. do 12.30. se podařilo dohodnout problém válečných zajatců a zajatých civilistů. Všichni tito budou propuštěni. Pokračovala však diskuse o ropné otázce. Rakouští představitelé si vynutili desetiminutovou přestávku, aby se v této otázce poradili. Nakonec se dohodli a předložili sovětským představitelům návrh. Během deseti let dostane SSSR 10 tun surové ropy. Mikojan s touto nabídkou nebyl spokojen a chtěl dále vyjednávat. Molotov jej však překvapivě zastavil a prohlásil, že jde o politickou cenu, kterou je nutno zaplatit. Jednání tak prakticky skončila. Již v odpoledních hodinách začaly obě delegace pod vedením Figla a Semjonova (náměstek ministra zahraničních věcí) pracovat na textu smlouvy.         

            Večer došlo k závěrečnému banketu, kde se rakouská delegace poprvé setkala s Chruščovem. Večírek probíhal v oboustranně velmi vstřícné atmosféře. Chruščov byl spokojen, že se nyní může na mezinárodní úrovni prezentovat jako mírotvůrce a vůdce, který překonal stalinskou atmosféru strachu. Rakušané naopak mohli vydechnout, neboť toto znamenalo, že konečně získají kýženou suverenitu.

            15. dubna v 9.30 byl závěrečný dokument parafován. Poté se Kreisky a Figl setkali s velvyslanci západních mocností, aby je informovali o výsledcích jednání. V pravé poledne pak spokojená rakouská delegace Moskvu opustila.

           

Poslední jednání

 

Kolem 17. hodiny 15. dubna 1955 přistála rakouská delegace na letišti v Bad Vöslau. Odtud pokračovala vládními vozy do Vídně. Silnici do hlavního města lemovaly tisíce Rakušanů halasně vítajících vítězné představitele. V 19 hodin se setkal kancléř s prezidentem v jeho sídle v Hofburgu. Poté bylo vydáno komuniké. Obyvatelé byli informováni o chystaném návratu rakouských zajatců a bylo zároveň oznámeno, že cizí vojska budou stažena do konce roku 1955.

19. dubna informovala Moskva oficiálně vlády tří západních mocností. Zároveň vyžadovala novou konferenci ministrů zahraničních věcí. Západní mocnosti souhlasily, ovšem preferovaly nejprve setkání velvyslanců, kteří měli dojednat poslední záležitosti. Tato konference začala 2. května. S velvyslanci vítězných mocností jednali za Rakousko Figl a Kreisky. Schůzka byla úspěšná. Podařilo se potvrdit dosavadní dohody. Bylo zde však ještě několik nevyjasněných otázek.

Rakousko požadovalo zrušení omezení velikosti své armády. Západní velmoci souhlasily, Sovětský svaz se bránil. Nakonec však společnému tlaku musel ustoupit. Další diskuse se objevila v souvislosti s odchodem vojsk. Konečná dohoda zněla v tom smyslu, že poslední cizí voják opustí Rakousko do 90 dnů od vstupu smlouvy v platnost, nejpozději však do 31.12.1955. Další nikoli bezvýznamnou záležitostí byla preambule smlouvy, ve které se mělo hovořit o spoluvině Rakouska na hitlerovských zločinech. Na hlasité rakouské protesty, především Leopolda Figla, nakonec velmoci slyšely. Tato pasáž byla vyškrtnuta! Veškeré poslední podrobnosti konečné smlouvy byly dořešeny 12. května, kdy skončila schůzka velvyslanců.

O dva dny později konečně došlo na závěrečnou schůzku ministrů zahraničí vítězných mocností ve Vídni. Byly projednány poslední podrobnosti  k  signování závěrečného dokumentu. Podpisu státní smlouvy s Rakouskem nyní nestálo nic v cestě.

 
Podpis státní smlouvy
 

Uplynulo téměř dvanáct let od Moskevské deklarace a deset od konce války v Evropě. Rakousko bylo nyní poslední formální krůček od suverenity. 15. dubna 1955 v 11.30 na zámku Belveder se měl tento krůček odehrát. V mramorovém sále vídeňského zámku se shromáždili ministři zahraničí vítězných zemí, Rakouska a další hosté. Dokument státní smlouvy s Rakouskem byl připraven k podpisu. jako první tento úkon provedl sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, následován svými kolegy – po něm podepsal Harold Macmillan (Británie), John Foster Dulles (USA) a Georges Antoine Pinay (Francie). Na závěr připojil svůj podpis i Leopold Figl.

Poté následovaly stručné projevy ministrů. Molotov se omezil na stručné formulace o mezinárodním uvolnění. Macmillan mimo jiné gratuloval Rakousku  prohlásil, že se „může spolehnout na věrné přátelství britského lidu“. Pinay zdůraznil, že byl konečně překonán „duch neporozumění. Dulles mimo jiné prohlásil, že „před 17 lety padla rakouská svoboda za oběť – jak se tehdy zdálo - nepřemožitelné síle. Ale i v tomto případě, jako obvykle, podlehla vojenská moc morální síle ideálu“.

Jako poslední hovořil Leopold Figl. Hovořil o trnité sedmnáctileté cestě z nesvobody. Hovořil o nové „šťastné epoše“ rakouské historie. Své krátké vystoupení zakončil magickými slovy, která se nyní stala realitou: „Österreich ist frei (Rakousko je svobodné)“.

 
Závěrem
 

Po závěrečném ceremoniálu přešli hlavní představitelé na zámecký balkón a slavnostně vyhlásili výsledek shromážděným tisícům Rakušanů. Toho večera se konala slavnostní recepce v zámku Schönbrun.

Nyní už byla řada pouze na ústavodárných orgánech. Rakouská národní rada ratifikovala smlouvu 7. června 1955. Vyhlášení neutrality bylo podpořeno všemi parlamentními stranami. Následoval ratifikační proces v parlamentech vítězných mocností. Byl definitivně ukončen 27. července 1955, kdy se také uskutečnila definitivně poslední schůzka Kontrolní rady. Od toho dne se také začala počítat devadesátidenní lhůta pro odchod okupačních vojsk.

Jako první opustili území Francouzi – bylo jich také nejméně. Do 19. září opustil území poslední Rus následován odchodem posledního Brita. 25. října opustil Rakousko poslední Američan. Rakousko tak bylo nyní de facto i de jure suverénní zemí.

O den později byla ústavním zákonem definitivně potvrzena klauzule o „trvalé neutralitě (immerwährende Neutralität)“.

6. prosince vítězné mocnosti oficiálně rakouskou neutralitu uznaly a 14. prosince mohlo být Rakousko konečně přizváno do světového společenství - bylo přijato Valným shromážděním OSN za člena organizace.

Na začátek textu

 Home ] Up ]