|
|
|
Marshallův plán
V květnu roku 1945 skončila v Evropě válka. Trvala necelých šest let a uvedla starý kontinent do obrovského chaosu. Hospodářská situace v Evropě byla zoufalá. Do toho ještě přišlo hrozivé sucho v roce 1946 a nesmírně krutá zima v roce 1947. Tu pocítila zejména severní Evropa. OSN neměla zdroje na zlepšení situace. Zdroje v rámci UNRRA byly naprosto nedostačující a zahrnovaly pouze potraviny a léky pro ty nejzoufalejší. Západoevropské státy navíc ohrožovala vnitřní politická nestabilita. Nejnebezpečnější situace byla ve Francii a Itálii, kde byly součástí vládních koalic komunisté. Spojené státy hleděly do Evropy se značným znepokojením. Prezident Truman si uvědomoval nutnost americké angažovanosti v Evropě. Na postu ministra zahraničí působil ambiciózní, ale ne příliš schopný James Byrnes. Truman se proto rozhodl pro změnu. Na post šéfa americké diplomacie dosadil v lednu 1947 generála George Marshalla. Marshall nebyl pro Evropany nikým neznámým. V době druhé světové války působil jako šéf štábu americké armády. Dokonce měl původně namísto Eisenhowera velet invazi do západní Evropy. Měl tedy tolik potřebnou autoritu. Primární úkol mu byl jasný.
Marshall upíral pozornost k hospodářské situaci válkou zničené
Evropy. Zvolení generála Marshalla mělo i další význam. Jeho renomé mu umožnilo významným způsobem ovlivňovat Kongres. Než však mohl využít svůj vliv na něj, musel nejprve připravit plán na pomoc zničené Evropě. Iluze o možnosti dohody s Moskvou ztratil Marshall definitivně po schůzce zástupců čtyř mocností v Moskvě v březnu 1947. Marshall se zde osobně setkal se Stalinem. Tato schůzka ho utvrdila v přesvědčení o nutnosti angažovanosti Spojených států ve prospěch pomoci Evropě. Po svém návratu pak začal Marshall svou ofenzívu vůči americkým zákonodárcům. V jednom ze svých projevů mimo jiné zdůraznil, že Evropa „prosí o pomoc, uhlí, potraviny“ a liknavost USA pak připodobnil k situaci, kdy „pacient umírá, zatímco lékaři se radí“. Bylo třeba začít urychleně připravovat konkrétní plán pomoci. Hlavní roli měl sehrát Politický plánovací štáb. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan (autor známého „dlouhého telegramu“ a článků varujících před Stalinovým expansionismem). Když byl plán hotov, bylo nutné jej také patřičně prezentovat. Ideální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podle Marshalla namířen „proti žádné zemi ani doktríně“, ale pouze proti „hladu, bídě, zoufalství a chaosu.“ Jeho cílem mělo být „obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“ Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval šéfy diplomacií Francie (Georges Bidault) a Ruska (Vjačeslav Molotov) a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Jednání v Paříži začala 27. června 1947. Sovětská strana sice tento návrh nepřijímala, přesto vyslala početnou delegaci. Po týdnu jednání však konferenci opustila. Odchod sovětské delegace, 2. července, sice vzbudil obavy, ale na druhé straně si spousta delegátů oddychla, neboť jednání bez účasti komunistů dávalo větší šance na konečnou dohodu. Československo původně souhlasilo s přijetím plánu. 9. července však přiletěli zástupci československé vlády (Gottwald, Masaryk a Drtina) do Moskvy a po setkání se Stalinem a byli přinuceni se plánu vzdát. Jako memento pak vyzněla slova ministra zahraničí Jana Masaryka, že do Moskvy přiletěl jako ministr zahraničí svobodného státu a vrací se jako Stalinův pacholek. Stejný osud jako Československo postihl i Polsko. Protože Marshall vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy, uskutečnila se schůzka evropských zástupců na tzv. 2. konferenci v Paříži. Zde se setkalo 17 států včetně Německa. To však jednalo v sestavě zástupců jednotlivých okupačních zón. Každý stát měl vypočítat své individuální výdaje, které bude od Spojených států vyžadovat. Je samozřejmé, že každý stát své skutečné potřeby nadsadil. Po složitých jednáních pak byla stanovena částka 19 miliard dolarů. Nyní záleželo vše na tom, zda se Marshallovi podaří přimět Kongres k takovýmto výdajům. Zejména se očekával tvrdý střet s konservativním republikánským křídlem vedeným senátorem Taftem. To samozřejmě jako tradičně prosazovalo omezení výdajů, snížení daní a vyrovnaný rozpočet. Marshall se proto snažil kongresmany přesvědčit, že tento plán pomůže i americkým výrobcům. Plán hospodářské obnovy Evropy Plán pomoci předložil Marshall do kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit bezpečnosti a míru.“ Jednání byla
velmi tvrdá. Další vývoj v Evropě
dával za pravdu všem, Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace – Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Americký dozor nad dodržováním plánu měl Úřad pro hospodářskou spolupráci (E.C.A.). V každé evropské zemi podílející se na Marshallově plánu pak byla otevřena mise E.C.A. Nebyl by to však Stalin, aby se nepokusil situaci spojencům zkomplikovat. 24. června 1948 nechal uzavřít všechny přístupové komunikace k Západnímu Berlínu. Američané pak museli demonstrovat svou vzdušnou převahu a zahájili grandiózní letecký most. Spolková republika Německo, vzniklá ze západních sektorů okupovaného Německa, vstoupila oficiálně do OEEC. Při této příležitosti se poprvé od války setkali němečtí a francouzští představitelé. Na Francouze velmi zapůsobil projev německého delegáta, který byl pronesen ve francouzštině. Zde pak byl položen základní kámen ke spolupráci obou, po staletí znesvářených, národů.
Marshallův plán se po Trumanově podpisu rozeběhl. Američané vyslali
některé své odborníky do Evropy, aby zjistili tamní podmínky. Ti byli ovšem
někdy až šokováni situací v evropských podnicích. Viděli spoustu
zastaralých technologií, nízkou produktivitu práce, ale i špatné vztahy
mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. O tom všem pak pochopitelně v USA
informovali. Výsledkem bylo, že do USA přicestovalo z Evropy na 25 000 dělníků,
dělnických předáku i manažerů na několikaměsíční stáž. Ne vše probíhalo bez problémů. Komunisté v Západních zemích se snažili neustále všemi způsoby narušovat americkou pomoc. Od klasických demonstrací až po blokování výkladu amerického materiálu v evropských přístavech. Nejproblematičtější
situace byla ve Francii a Itálii. Ve Francii, kde Po
dvou letech americké pomoci začalo ozdravění evropského průmyslu. Projekt Marshallova plánu po čtyřech letech skončil. Sám Marshall se s agendou rozloučil velmi brzy po jeho vzniku. Postupně pak jej opouštěli i další průkopníci – A. Harriman či A.C. Hoffman. Ten při svém odchodu řekl: „Od roku 1947 jsme ukázali komunistům a jiným cynikům, že za prvé společně můžeme úspěšně nastartovat hospodářskou obnovu západní Evropy a za druhé že společně můžeme položit základy bezpečnosti proti útoku na naše atlantické společenství.“ Celkově stál americké daňové poplatníky přes 13 miliard dolarů. Hospodářský růst šel samozřejmě ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl samozřejmě oslaben vliv komunistů. Stalinovy plány tak nakonec ztroskotaly. Marshallův plán byl dalším krokem vedoucím k rozdělení Evropy a studené válce. To však nebylo Marshallovou chybou. On připravoval plán obnovy pro všechny, kteří o to budou stát. To, že Stalin ještě více k sobě přitáhl své satelity a napomohl tak rozdělení Evropy však padá výhradně na jeho hlavu, nikoli Marshallovu. Marshallův plán měl samozřejmě pozitivní dopad i na americké obchodníky, kteří svým zbožím zaplavili evropský trh. Marshall již od počátku kladl důraz na to, aby iniciativa přišla z Evropy. Tím donutil evropské země ke vzájemnému dialogu a spolupráci. To nebylo nic jednoduchého, neboť se jednalo o národy ještě před čtyřmi pěti lety nepřátelské. Přesto se mu to povedlo. Komunistický blok reagoval založením své vlastní hospodářské organizace – Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) - v roce 1949. Význam Marshallova plánu byl obrovský. Pomohl nastartovat hospodářský růst a přiměl Evropu k rozvíjení hospodářských styků. Stal se tak základním pilířem evropské integrace. Nové hospodářské organizace na sebe nenechaly dlouho čekat. Ať to bylo již Evropské společenství uhlí a oceli či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a rokovat o jiných otázkách, v první řadě o společné obraně. Jedním z mnoha důsledků Marshallova plánu se tak vlastně stal i vznik Severoatlantické aliance. |
Do Evropy, kde byli desítky milionů lidí bez práce, na nálety zničená
města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím
hospodářstvím. Nebylo možné do nekonečna posílat do Evropy nazdařbůh
peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce. Částka zaslaná Řecku
a Turecku v rámci 
kteří varovali před komunistickým nebezpečím.
V únoru 1948 se chopili moci v Československu komunisté.
Marshallovi také pomohla nevyjasněná smrt Jana Masaryka. I pod tíhou převratu v Československu
potvrdil 14. března Marshallův plán americký Senát v poměru hlasů 69
proti 17. 31. března jej jednomyslně schválila Sněmovna reprezentantů. Poté
jej stvrdil svým podpisem prezident Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy
(E.R.P.), běžně známý jako Marshallův plán, dostal zelenou. Prvních pět
miliard bylo uvolněno již počátkem dubna.
komunisté v poválečných
volbách získali čtvrtinu všech hlasů vypukla vlna stávek. Komunisté, kteří
je podporovali, museli nakonec vládu opustit a situace se mohla pozvolna
stabilizovat. To byla samozřejmě podmínka poskytnutí americké pomoci. V Itálii
se podařilo eliminovat komunistické nebezpečí v roce 1948, kdy byli v dubnových
volbách nakonec drtivě poraženi po masivní protikomunistické kampani ze
strany pravicové opozice a katolické církve. Relativní stability bylo dosaženo
a Itálie mohla čerpat pomoc z fondů Marshallova plánu.
To samozřejmě
nadále omezovalo vliv extremistů. Situace v Západní Evropě se
stabilizovala. Byly již vidět první výsledky. Zlepšila se situace měst a především
venkova - díky novým strojům. Každý stát podle svých plánů a potřeb čerpal
finanční prostředky z fondů Marshallova plánu. V první fázi šlo
zejména o potraviny. Největší část prostředků byla využita na nákup
strojů od amerických firem. Jen málokdy se čerpaly přímo peníze. Většina
finančních prostředků tak vlastně Spojené státy nikdy neopustila.