|
|
|
Sovětská svaz i Čína vyšly z druhé světové války jako vítězné mocnosti. Zatímco v SSSR měl Stalin pod kontrolou celou zemi a vláda komunistů byla nezpochybnitelná, situace v Číně byla velmi nejistá. Již ve 20. letech probíhala v Číně občanská válka. Jako dva hlavní znepřátelené proudy se profilovaly strany Kuomintang a komunisté, či spíše se dá tento střet definovat jako mocenský boj Čankajška a Mao Ce-tunga. Po krátké poválečné přestávce se boje v Číně obnovily. Čankajšek ztratil pozice a byl nucen odejít na Tchai-wan. Mao vyhlásil v říjnu 1949 Čínskou lidovou republiku (ČLR) pod vládou komunistů. Obě znesvářené strany měly zájem Čínu sjednotit, ovšem podle svých představ. Obě pak sledovaly chování hlavních světových supervelmocí – SSSR a USA. Od přátelství k prvním sporůmZatímco měl Čankajšek téměř absolutní americkou podporu, postoj SSSR k Maovi a komunistům byl o poznání zdrženlivější. Stalin by raději viděl Čínu rozdělenou a tím pádem oslabenou. Uvědomoval si nebezpečí, jaké v sobě skýtá mít za souseda takto silnou mocnost. Navíc se obával, že porážka Čankajška na pevninské Číně podnítí Spojené státy k ozbrojené pomoci svému spojenci. Mao Ce-tunga tak podpořil až koncem roku 1949. V prosinci 1949 přijel Mao do Moskvy. Moskevské vedení by sice rádo vidělo Čínu jako jednoho ze svých dalších poslušných satelitů. To však bylo nemyslitelné. Na druhé straně však i Mao potřeboval nějaké záruky udržení pekingského komunistického režimu – a tu mu mohl dát pouze Stalin. Mao tak částečně ustoupil, když uznal nezávislost Mongolska (vzniklé Mongolské lidové republiky), neboť si do té doby Čína v podstatě nárokovala toto území. Sblížení mezi ČLR a SSSR vyvrcholilo14. února 1950, kdy byla podepsána Smlouva o družbě, spojenectví a vzájemné pomoci. Vzájemné vztahy se zkomplikovaly po vypuknutí korejské války v červnu 1950. Mao byl ochoten zapojit se do války pouze s podporou SSSR. Stalin však otevřenou podporu neslíbil. Čína se do války nakonec zapojila a zárodek prvních problémů mezi oběma mocnostmi byl na světě. Do poloviny padesátých let se podařilo konflikty utlumovat. S nástupem Chruščova se však situace měnila. Když Chruščov odsoudil na XX. sjezdu KSSS Stalinův kult osobnosti, byl Mao velmi zděšen. I když měl se Stalinem na některé věci odlišné názory, respektoval ho jako hlavu (či spíše jednu ze dvou hlav) světového proletariátu. A co se týká kultu osobnosti – co jiného se snažil sám Mao v Číně budovat. Během roku 1956 tlačil Chruščova stále ke zdi. Naléhal, aby neprodleně skoncoval s demokratizačními procesy v Polsku a Maďarsku. Zatímco Chruščov se v této době snažil o „mírové soupeření“ komunismu s kapitalismem, Čína naléhala na přehodnocení této koncepce. Mao nabádal Chruščova, aby ČLR a SSSR využily kvantitativní převahy nad USA a počínaly si mnohem agresivněji. Sám to pak demonstroval v roce 1958, kdy jednotky ČLR ostřelovaly dva pobřežní ostrovy Ma-tsu a Quemoy, které byly v držení Čankajška. SSSR dlouho trvalo, než tyto Maovy akce podpořil a Chruščov si skutečně oddechl, když se situace uklidnila. V témže roce také Mao nastínil svou hospodářskou politiku „velkého skoku“ (potvrzená byla na VIII. sjezdu KS Číny v květnu 1958), kterou chtěl během několika málo let modernizovat čínské hospodářství. SSSR varoval, že tento projekt je naprosto nerealistický. Mao se nedal odradit a Čína se v dalších letech otřásala v neuvěřitelné hospodářské krizi. Na přelomu července a srpna 1958 se uskutečnila schůzka nejvyšších vládních představitelů obou zemí, konkrétní výsledky však nepřinesla. V červnu následujícího roku sice byla podepsána konzulární smlouva, mnoho dalších smluv však bylo pozdrženo či odsunuto. V říjnu navštívil Chruščov Peking a otevřeně kritizoval „velký skok“, což jen přililo olej do ohně. V této době začíná ČLR více spolupracovat s ostatními komunistickými zeměmi (s výjimkou Jugoslávie a Mongolska) a sepisuje s nimi smlouvy o přátelství a konzulární dohody. (S Československem 7.5. 1960.) Na setkání zástupců komunistických a dělnických stran stran v Bukurešti, 24.-26. června 1960 se naplno prokázala nemožnost dohody mezi oběma mocnostmi. V tomtéž roce se také na vzájemných hranicích objevily první, zatím jen malé konflikty. SSSR odvolal z Číny své poradce. Koncem roku 1962 kritizovala ČLR sovětské ústupky USA v době kubánské raketové krize. Čína se tak postupně dostávala do izolace. Když o rok později podepsaly SSSR, USA a Británie smlouvu o zákazu jaderných zkoušek jinde než pod zemí, Čína ji odmítla. Jaderné otázky vůbec hrály významnou úlohu v celé čínsko-sovětské roztržce. SSSR v polovině 50. let byl ochoten částečně se o jaderné tajemství podělit. Když v roce 1957 vypustil SSSR svůj Sputnik, reagovala Čína, pod vlivem vychloubačné Chruščovovy rétoriky, dalšími výzvami k agresivní politice vůči USA. SSSR následně přehodnotil své závěry a odmítl dát své informace Číně k dispozici. Po odmítnutí smlouvy z roku 1963, pokračovala Čína v samostatném jaderném výzkumu. Výsledky se dostavily 16. října 1964, kdy provedla první úspěšný jaderný pokus. (Vodíkovou pumu vyzkoušela Čína úspěšně 17.6. 1967.) Čína se stala jadernou velmocí a její ambice rostly. Mao dokonce neváhal označit Sovětský svaz za nepřítele. Podle něj zradil původní myšlenky marxismu-leninismu. Došlo tak k velmi zajímavým polemikám, zda se prapůvodům myšlenky komunismu více blíží Čína ši SSSR. Čína si navíc začala znovu klást územní nároky. SSSR sice byl ochoten jednat (samotná jednání začala v únoru 1964), ale nalézt shodu bylo nemožné. V srpnu 1964 byly také konzultace přerušeny. SSSR se navíc nacházel v politické krizi. Chruščov byl odstaven a na jeho místo nastoupil Leonid Brežněv. V únoru 1965 přiletěl do Pekingu sovětský premiér Kosygin, aby se setkal s Mao Ce-tungem. Ani tato jednání však výsledky nepřinesla. Současně s tím se začaly postupně ochlazovat i čínské vztahy s dalšími socialistickými zeměmi – zejména Kubou a KLDR. Ne příliš přátelsky se vyvíjely i vztahy se severním Vietnamem. Druhá polovina 60. let zastihla Čínu v další nebezpečné krizi. Zemí se začala šířit tzv. „kulturní revoluce“. Čína se ještě více izolovala, dokonce začala odvolávat své velvyslance. Zároveň s tím se stupňovaly i vojenské příhraniční konflikty, i když ještě nepřerostly ve větší boje, a dramaticky se přiostřila také rétorika čínských představitelů. Na plenárním zasedání ÚV KS Číny v srpnu 1966 označil Mao SSSR doslova za „smrtelného nepřítele“. Rok 1967 začal několikadenní psychologickou válkou. Sovětské velvyslanectví v Pekingu bylo obleženo protestujícími, většinou z řad čínské mládeže. Neustále probíhající demonstrace, rušení klidu ve dne i v noci bylo na denním pořádku. Aby toho nebylo málo, řekl muž číslo dvě ČLR a premiér Čou En-lai v jednom ze svých projevů doslova: „…pohraniční válka se Sovětským svazem začne dříve než válka s USA.“ A Číňané skutečně slibům svého premiéra dostáli. Menší potyčky se na hranicích staly denním úkazem. Koncem roku 1967 a začátkem následujícího roku se gros střetů odehrávalo na sporném území příhraniční řeky Ussuri. Není třeba ani snad připomínat, že se Čína z pochopitelných důvodů nezúčastnila 50. výročí VŘSR. Rok 1968 s sebou přinesl, kromě mnoha a mnoha přestřelek – verbálních i vojenských – zajména okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy. Zde byl vidět velmi zajímavý posun v politice Číny. Zatímco v roce 1956 Čína naléhala na SSSR, aby okamžitě vyřešil situaci v Maďarsku, v roce 1968 Čína okupaci ČSSR zcela jasně odsoudila. Změna postoje je vysvětlitelná. Čína měla hrůzu z prosazování „Brežněvovy doktríny“ omezené suverenity. Tato čínská obava dokonce vyústila ve stěhování některých průmyslových komplexů z nebezpečné severní hranice dále do vnitrozemí. Do roku 1969 vstoupila Čína s informací, že SSSR je pro ni větším nepřítelem než USA. Čína začala vypovídat některé dvoustranné smlouvy – např. zakázala přelety sovětských odborníků přes své území. Současně s tím se vyhrotily příhraniční boje. Nejenže oba státy balancovaly na pokraji války, ale v některých případech lze situaci skutečně jako válku posoudit. Nejprudší boje vypukly začátkem března 1969 o ostrov Damanskij. Další těžké boje na Amuru vypukly v létě. 13. srpna pak provedli Číňané otevřený výpad do Semipalatinska. Z vojenského hlediska lze však konstatovat téměř naprostá sovětská vítězství. Řešit tento spor diplomatickou cestou bylo velmi komplikované, ne-li téměř nemožné. Nakonec došlo ke schůzce Kosygina s Čou En-lajem při tradiční příležitosti - ideální možnost se naskytla na pohřbu vietnamského komunistického vůdce Ho Či Mina 11.9. 1969. Zde se alespoň rámcově dohodly další schůzky, na kterých by se měly konflikty řešit. Samotná jednání pak začala 20. října 1969 v Pekingu. Přestože konflikty na hranicích ustaly, sovětsko-čínské vztahy se nezlepšily. Zatímco situace v SSSR se dále „konzervovala“, Čína se začala v 70. letech pozvolna měnit. Po smrti Maa a Čoua se po čase prosadil reformátor Teng Siao-pching a vyvedl Čínu z permanentní hospodářské krize tím, že v rámci možností otevřel její ekonomiku Západu. Zatímco vztahy s USA se začaly normalizovat a vrcholila politika americko-čínského détente, vztahy se SSSR a jeho nejvěrnějším asijským spojencem Vietnamem se nadále komplikovaly. Situace gradovala na sklonku 70. let, kdy Čína zahájila útok na čínsko-vietnamském pomezí. SSSR pak reagoval stažením části svých vojsk z NDR na sovětsko-čínskou hranici. Normalizace vztahů mezi Čínou a SSSR tak mohla postupně probíhat až s nástupem nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova v polovině 80. let.
|
