|
|
|
V první
polovině 90. let se mírový proces na Blízkém východě vyvíjel docela
slibně. Dohody z Oslo a vyhlášení Palestinské autonomie byly prvním důkazem
možnosti konečné dohody mezi Izraelci a Palestinci. Dohody, která by mohla připomínat
mírovou smlouvu mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979, která je dodnes oběma
stranami respektována. V roce 1995 byl zavražděn
jeden ze strůjců mírového procesu, izraelský premiér Jicchak Rabin. O rok
později byla jeho Strana práce poražena ve volbách – zvítězil pravicový
LIKUD v čele s radikálem Benjaminem Netanjahuem. Mírový proces se
začal pomalu hroutit. Netanjahu dál přiléval olej do ohně výstavbou dalších
židovských osad na palestinských územích. Nejen toto se setkalo s kritikou
Bílého domu. Vztahy mezi Izraelem a jeho nejvýznamnějším spojencem
USA byly nejhorší od dob vzniku státu
Izrael. Barakův nástup a Clintonova iniciativa V květnu roku 1999 se
konaly předčasné volby. Ty vynesly do čela Ehuda Baraka, předáka Strany práce.
Barak sestavil dosti nesourodou vládní koalici. Od levicových sil (Merec) po
ultrakonservativní náboženskou stranu Šas. Barak se oproti Netanjahuovi
snažil o méně násilná řešení sporů. Vrcholem jeho úsilí bylo stažení
izraelských vojsk z jižního Libanonu v květnu 2000. Byl to velký
úspěch zahraniční diplomacie, vždyť izraelská armáda zde pobývala plných
22 let. Americký prezident Bill
Clinton se v této atmosféře pokusil o zprostředkování dohody mezi
Palestinci a Izraelci v létě 2000. Byl si vědom, že jeho zahraniční
politika na Blízkém východě nebyla doposud úspěšná. Nepodařilo se mu
navázat na již zmíněný úspěch posledního Clintonova demokratického předchůdce
Jimmyho Cartera v roce 1979. Clinton vycítil poslední příležitost
zapsat se jako mírotvůrce na Blízkém východě, protože mu právě v tomto
roce respektive začátkem roku 2001 měl vypršet mandát. Jeho odpůrci jej však
kritizovali za to, že svými zásahy naopak situaci zhorší, neboť pokud by
vrcholný summit ztroskotal, mohlo by to podkopat pozice vládnoucích sil v Palestinské
autonomii a Izraeli a podpořilo by to radikální skupiny obou stran. Setkání v Camp Davidu Summit představitelů
Izraele a palestinské samosprávy byl nakonec dohodnut na 11. červenec 2000. Měl
se konat pod patronací USA ve venkovském sídle amerických prezidentů Camp
Davidu, kde se mimochodem Carterovi povedlo usmířit izraelského premiéra
Begina s egyptským prezidentem Sadatem. Situace let 1979 a 2000 se však
v mnohém lišila. Předně neexistoval nepřekonatelný rozpor v otázce
hranic – Izrael vrátil Egyptu Sinaj. Významný rozdíl byl také v postavení
obou vůdců. Sadat a Begin měli silný mandát a podporu doma.
Barak a palestinský předák
Jásir Arafat měli svou pozici velmi oslabenu. Arafat byl pod tlakem extrémistických
skupin, především Hamasu. Barak byl oslaben třenicemi ve vládní koalici a
neměl už za sebou většinu parlamentu. Navíc se summitu odmítl zúčastnit
jeho ministr zahraničních věcí David Levy. Vyjednávače čekaly v Camp
Davidu především při sporné otázky. Zřejmě tím vůbec největším
problémem byl status Jeruzaléma. Arafat požadoval jeho východní část,
která se měla stát hlavním městem budoucího palestinského státu. Izrael
jakékoli rozdělení města odmítal. Jeruzalém byl a je svatým městem pro tři náboženství. Křesťanství, judaismus a islám. Po vzniku Izraelského státu v roce 1948 a následné válce byl Jeruzalém rozdělen. Jordánsko kontrolovalo jeho východní část. Po šestidenní válce v roce 1967 Izrael dobyl Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma. Židé tak poprvé od založení svého státu získali přístup ke Zdi nářků. Dalším významným místem
východního Jeruzaléma je Chrámová hora. Zde stojí mimo jiné mešita Al-Aksá,
jedno z nejsvatějších míst celého islámského světa. Pro muslimy tak
byla existence této památky na izraelském území trnem v oku. Sporným bodem byla také otázka
návratu palestinských uprchlíků. Jejich exodus proběhl ve dvou velkých vlnách.
První přišla po vzniku Izraele. Část muslimů byla vyhnána, valná část
jich tehdy opustila své domovy s tím, že po válce s Izraelem (ta
začala prakticky hned po vyhlášení Izraelského státu) a po vítězství, o
kterém nikdo nepochyboval, se vrátí zpět domů. To se však nestalo, neboť
Izrael válku vyhrál. Druhá vlna exodu přišla po šestidenní válce, kdy
Izrael několikanásobně zvýšil svou rozlohu. Celkově se jednalo o více než
3 miliony uprchlíků, kteří dočasně našli své útočiště v Jordánsku,
Sýrii a Libanonu. Izrael však byl schopen připustit návrat maximálně čtvrtiny
z nich. Třetím problémem bylo
samotné vytyčení hranic palestinského státu. Počítalo se s tím, že
Palestinci dostanou Západní břeh (ten původně patřil jak již bylo zmíněno
Jordánsku, ale jordánský král Husajn přenechal v roce 1988 toto území
Palestincům). Dále pak měli Palestinci získat pásmo Gazy. Problémem však
byla existence židovských osad na palestinských územích. Barakova nabídka Barak přišel na jednání s tehdy
maximálně možným ústupkem: Izrael předá Palestincům 95% území Západního
břehu a pásmo Gazy. Ponechá si pouze stávající židovské osady a územní
ztrátu Palestincům vykompenzuje předáním části půdy Izraele. Umožní návrat
části uprchlíků a bude ochoten zaplatit i určité odškodné. Palestinci
naopak měli uznat svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem s tím, že by byl
muslimům vytvořen koridor ke Chrámové hoře a v úvahu by připadala
eventuální palestinská správa nad arabskými čtvrtěmi v Jeruzalémě. Jednání byla velmi složitá.
Patron urovnání prezident Clinton musel jednání opustit, aby mohl navštívit
summit G7 a Ruska, který se v té době rovněž konal. Oba hlavní aktéři
v Camp Davidu Barak a Arafat počkali, až se Clinton vrátí zpět – přislíbili,
že do té doby jednání neopustí.
To mohlo být považováno za vstřícný signál. Bylo to však jediné
pozitivum z celé schůzky. Arafat totiž Barakovy návrhy odmítl. Clinton neuspěl ani s kompromisním
návrhem na společnou správu v některých částech „věčného města“.
Pro Izraelce to bylo velmi problematické a Palestinci zase chtěli vidět plát
svoji vlajku na mešitou Al-Aksá. Dvoutýdenní summit skončil krachem. Krach jednání se silně
podepsal na izraelské politické scéně. Poslední červencový den se konaly
prezidentské volby. Jako protikandidáti stáli Šimon Peres a Moše Kacav.
Nositel Nobelovy ceny za mír Šimon Peres překvapivě svému pravicovému
soupeři podlehl. Ve stejné době také hlasoval Kneset (izraelský parlament)
dokonce o důvěře Barakovi. Ten nakonec svou pozici těsně uhájil. Oslabování
Barakovy pozice napomohly i jeho spory s ministrem zahraničí. Jak již
bylo řečeno, Levy odmítl svoji účast v Camp Davidu a nyní žádal
Baraka o sestavení nové vlády „národní jednoty“ spolu se stranou LIKUD.
Když Barak odmítl, Levy v srpnu odstoupil. . Šaron na Chrámové hoře Situace v Izraeli se dále
vyostřila. Na 13. září bylo plánováno již několikáté jednostranné
vyhlášení Palestinského státu. Arafat však na poslední chvíli od tohoto
jednostranného kroku upustil, což se setkalo s velmi negativní odezvou
radikálních palestinských skupin. Hamas a Lidová fronta za osvobození
Palestiny hrozili eskalací teroru. V takto napjaté situaci
se rozhodl přilít olej do ohně šéf LIKUDU Ariel Šaron. Tento radikál se
rozhodl demonstrovat svou sílu a 28. září navštívil, po boku se silnou
ochrankou, Chrámovou horu. Tento akt se stal skutečnou
rozbuškou. Události se daly do pohybu. Na palestinských územích vypukly
nepokoje. V této souvislosti se hovoří o tzv. druhé intifádě, či
intifádě Al-Aksá. Intifáda je výraz pro lidové povstání na okupovaných
palestinských územích. Poprvé se začal otevřeně používat koncem roku
1987. Tato první intifáda trvala až do začátku 90. let a ukončily ji až mírové
rozhovory mezi oběma stranami a dohody v Oslo. Intifáda Al-Aksá To, že první intifáda skončila
však neznamenalo klid v Izraeli. Situace se stále pohybovala na hraně
mezi mírem a válkou. Vražda premiéra Rabina a vítězství radikálního
Netanjahua v roce 1995 respektive 1996 vychýlily kormidlo směrem k válce.
Ani Barakova vláda, od které si optimisté slibovali zlepšení nepřinesla
nic převratného. Násilí začalo hned po 28.
září. Během prvního týdne zahynulo přes padesát lidí, většinou
Palestinců. Nebezpečí pumových útoků v izraelských městech přinutilo
izraelskou armádu k obsazení pásma Gazy i Západního břehu Jordánu. Spojené státy začaly vyvíjet
horečnou aktivitu. Již 4. října se v Paříži za účasti americké
ministryně zahraničí M. Albrightové a francouzského prezidenta J. Chiraca
uskutečnilo první jednání o situaci v Izraeli. O den později se měla
jednání přesunout do egyptského Šarm aš Šajchu. Z původně plánovaného
setkání Barak – Arafat však sešlo. Setkali se pouze delegace obou stran. Jednání však neuspěla a
po incidentu z 12. října, kdy padly za oběť lynčování
dva Židé, napětí eskalovalo. 16.
října se podařilo Clintonovi přimět Arafata s Barakem k jednání.
Opět byl vybrán Šarm aš Šajch. Kromě obou hlavních aktérů se schůzky zúčastnili
i Clinton, egyptský prezident H. Mubarak, jordánský král Abdulláh II a
generální tajemník OSN K. Annan. Výsledkem setkání byla
pouze ústní dohoda, která měla zaručit ukončení násilí, obnovení
dialogu a byl dohodnut vznik komise k prošetření násilností.
Palestinské radikální skupiny v čele s Hamasem však tuto dohodu
odmítly. Listopad 1999 byl opět ve znamení násilností. Jediným pozitivem
tak zůstalo vytvoření výše zmíněné komise (začala pracovat 11.
prosince) v čele se senátorem Mitchellem. Izrael před volbami Jak již bylo dříve řečeno,
prožívala izraelská vládní koalice krizi již delší dobu. Ehud Barak
reagoval překvapivě razantně. 10. prosince 2000 vyhlásil své odstoupení z funkce
předsedy vlády. To znamenalo nové premiérské volby do 60 dnů. Od roku 1996
se v Izraeli konají přímé volby premiéra. Poprvé takto zvítězil
Benjamin Netanjahu nad Šimonem Peresem. V roce 1999 Natanjahua v přímých
volbách porazil Barak. Tentokrát byly prognózy
zcela na straně Netanjahua. Pokud by ovšem směl kandidovat… Barak použil totiž velmi
efektivní politický trik. Přímých voleb premiéra se totiž mohl zúčastnit
pouze člen parlamentu, jimž však Netanjahu nebyl. Vůbec poprvé se měly
konat premiérské volby samostatně, bez voleb do Knesetu. Opoziční strana
LIKUD tak musela kandidovat svého předsedu Ariela Šarona. A nad ním měl
Barak v preferencích slušný náskok. Oficiálně dokázal Barak tento počin
zdůvodnit tak, že je nucen obnovit svůj mandát otřesený palestinskou intifádou.
Krize izraelské vlády
vyvolala neklid i u palestinských předáků. Pro Arafata sice nebyl Barak tím
ideálním partnerem pro diskusi, jakého by si přál, vidina Šarona v premiérském
křesle však byla daleko nepříjemnější. Jestliže s Barakem mohl
alespoň jednat, se Šaronem ani toto nebylo jisté. Tak nebo tak, klíč k míru
měly palestinské teroristické organizace. A ty Arafat již dávno neměl pod
kontrolou. Věci kolem voleb však
dostaly nečekaný spád. Kneset začal jednat o možné změně zákonů, aby
bylo Netanjahuovi umožněno účastnit se voleb. To bylo například možné,
pokud by se parlament sám rozpustil. Pak by byly volby do 90 dnů. Netanjahu znovu ožil. Volební
prognózy mu určovaly pozici jasného vítěze. Toho se zalekl Bill Clinton a připravil
poslední šanci na mír. A to i přesto, že v této době již pouze čekal
na vypršení mandátu, neboť jej měl 20. ledna 2001 vystřídat republikánský
vítěz voleb George Bush. Ten zcela jasně prohlašoval, že nemá cenu jednat
o míru v situaci, když si mír na Blízkém východě přeje mnohem více
americká vláda něž Izraelci a Palestinci. Clintonova poslední šance 19. prosince 2000 byly ve
Washingtonu zahájeny mírové rozhovory. Začala poslední Clintonova šance na
slávu. Nejednalo se na té nejvyšší úrovni, vyjednavači byli izraelský
ministr zahraničních věcí Ben Ami a palestinský ministr informací Rabbú.
Jako zprostředkovatel působil americký emisar pro Blízký východ Dennis
Ross. Téma hovorů se vlastně nijak nelišilo od Camp Davidu. Status Jeruzaléma
a zejména Chrámové hory, hranice Palestinského státu, židovské osady a
osud palestinských uprchlíků. Prezident Clinton přišel se
svým návrhem. Palestinci se vzdají nároků na návrat uprchlíků a nebudou
trvat na zrušení židovských osad na Západním břehu. Izraelci předají
Palestincům 95% Západního břehu, 100% Gazy plus 5% kompenzace izraelského
území. 25. prosince Barak na
Clintonovy návrhy kývl. Arafat je však odmítl. Šlo ovšem spíše o
akademickou debatu, neboť dohodu neuznali lidé ani v palestinské
autonomii ani samotní Izraelci. Dalšího kola jednání, které Clinton naplánoval
na 28. prosince se už Barak odmítl zúčastnit. Poslední šanci na dohodu
Clinton prohrál, ale ve skutečnosti ani uspět nemohl. Krev se na Blízkém východě
prolévala dále. Od vypuknutí intifády koncem září do poloviny prosince
zahynulo v Izraeli okolo 350 lidí. Ani leden roku 2001 nebyl výjimkou.
Izrael se potácel ve vlnách krveprolití a čekal na nové volby plánované
na 6. února. Šaronovo vítězství 19. prosinec přinesl kromě
washingtonských jednání také jednu klíčovou událost, která měla
ovlivnit výsledek voleb. Kneset se odmítl rozpustit a to tedy znamenalo, že
se ve volbách s Barakem utká Šaron. Zatím poslední premiérské
volby dopadly jednoznačně. Barak porazil Netanjahua v poměru 56:46%.
Netanjahu odešel z čela LIKUDU. Jeho neotesané vystupování zhoršilo
vztahy nejen s Palestinci, ale zejména se Spojenými státy. Jediné, co
lze Netanjahuovi přiznat, bylo zlepšení ekonomické situace v Izraeli.
Ani Barakova vláda však nepřinesla očekávaný posun v jednání s
Palestinci. Barak sice dokázal prosadit stažení vojsk z jižního
Libanonu, vnitřní bezpečnost Izraele však byla po jeho vládě menší než
před jeho nástupem v roce 1999. A Izraelci to cítili. Jestřáb Ariel Šaron nenabízel
mír, ale bezpečnost. Nenabízel mírová setkání s Arafatem, ale
dokonce otevřeně říkal, že dá Palestincům maximálně polovinu Západního
břehu! Volby se skutečně 6.
února 2001 konaly. Většina lidí sice Šarona považovala za radikála,
Barakovi však odmítli dát další šanci. Ariel Šaron sloužil v armádě do
začátku roku 1973 a poté se opět vrátil během války Jom Kippur, kde
dovedl své tanky vítězně až do Egypta. Poté působil v první
pravicové vládě premiéra Begina. Byl známý svými mnohdy brutálními taženími
proti Palestincům, ať již v roce 1948, v šestidenní válce a především
v Libanonu v roce 1982. Nyní za neutěšené situace měl možnost stát
se premiérem. V cestě mu stál rovněž
muž s minulostí vojáka v generálské hodnosti a účastník několika
válek Ehud Barak. Vítěz tohoto klání se pak mohl pokusit vyjednat dohodu s mužem
mnoha tváří – Jásirem Arafatem. Na jedné straně přívětivý starý muž,
holubice mezi radikálními a přímo teroristickými skupinami, na druhé straně
sám muž s neoddiskutovatelnou teroristickou minulostí. Politik, který
vycházel velmi dobře s diktátory jakéhokoli ražení, včetně
komunistických pohlavárů. Vzato z evropských měřítek, ani jeden z těchto
tří politiků by neměl morální právo řídit zemi. V oblasti Blízkého
východu, však aby člověk někoho s čistou minulostí pohledal. Volby dopadly zcela jednoznačně.
Protestní hlasy vůči Barakovi
vykonaly své. Šaron vyhrál v poměru 63:37 %. Vyhlídky do budoucna Odhadovat budoucí vývoj v oblasti
Blízkého východu je nesnadné, ne-li nemožné. Budeme-li se pročítat starším
tiskem, objevíme periodicky se střídající období. Hovoří se o nepokojích
na palestinských územích, sebevražedných atentátech islámských teroristů
a odplatách izraelské armády. Pak se zčista jasna začne jednat o míru a
objeví se optimistické vyhlídky. Další sebevražedný útok však vrátí
situaci zpět. S nadsázkou lze tak říci, že to připomíná ono
cimrmanovské periodické střídání dvou prvků – prvku očekávání a
prvku zklamání. Není tedy úniku? Izraelci
jakožto silnější z obou stran mají za mír větší zodpovědnost.
Proto by měli v jednáních prokázat o něco větší vstřícnost. Na
druhou stranu však k samotnému jednání bude moci dojít pouze ve chvíli,
když budou palestinští předáci schopni eliminovat teroristy ze svých řad.
(Pokud to nedokáže Jásir Arafat, bude ho muset zastoupit někdo jiný.) Dokud
to palestinští předáci nedokáží, žádný dlouhodobý mír nebude možný.
Zatím převládá na obou
stranách nedůvěra až nenávist. Abychom však nekončili zcela pesimisticky.
V roce 1979 spolu podepsali mírovou dohodu dva nesmiřitelní nepřátelé
– Anvar Sadat a Menachem Begin. Pokud by toto někdo předpověděl v roce
1973, byl by asi považován přinejmenším za snílka. Přesto se to skutečně
stalo. Ariel Šaron a Jásir Arafat stále mají šanci. Jen se o to pokusit.
|
