Intifáda Al-Aksá

Mezinárodní vztahy
Amerika
Západní Evropa
Východní Evropa
Blízký východ
Dálný východ
Jaderný věk
Osobnosti
Organizace
Projevy
Dokumenty
Paměti
Ostatní
Informace

Home ] Up ]

Intifáda Al-Aksá

 

Barakův nástup a Clintonova iniciativa
Setkání v Camp Davidu
Barakova nabídka
Šaron na Chrámové hoře
Intifáda Al-Aksá
Izrael před volbami
Clintonova poslední šance
Šaronovo vítězství
Vyhlídky  do budoucna

 V první polovině 90. let se mírový proces na Blízkém východě vyvíjel docela slibně. Dohody z Oslo a vyhlášení Palestinské autonomie byly prvním důkazem možnosti konečné dohody mezi Izraelci a Palestinci. Dohody, která by mohla připomínat mírovou smlouvu mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979, která je dodnes oběma stranami respektována.

V roce 1995 byl zavražděn jeden ze strůjců mírového procesu, izraelský premiér Jicchak Rabin. O rok později byla jeho Strana práce poražena ve volbách – zvítězil pravicový LIKUD v čele s radikálem Benjaminem Netanjahuem. Mírový proces se začal pomalu hroutit. Netanjahu dál přiléval olej do ohně výstavbou dalších židovských osad na palestinských územích. Nejen toto se setkalo s kritikou Bílého domu. Vztahy mezi Izraelem a jeho nejvýznamnějším spojencem  USA byly nejhorší od dob vzniku státu Izrael.

 

Barakův nástup a Clintonova iniciativa

 

V květnu roku 1999 se konaly předčasné volby. Ty vynesly do čela Ehuda Baraka, předáka Strany práce. Barak sestavil dosti nesourodou vládní koalici. Od levicových sil (Merec) po ultrakonservativní náboženskou stranu Šas.

Barak se oproti Netanjahuovi snažil o méně násilná řešení sporů. Vrcholem jeho úsilí bylo stažení izraelských vojsk z jižního Libanonu v květnu 2000. Byl to velký úspěch zahraniční diplomacie, vždyť izraelská armáda zde pobývala plných 22 let.

Americký prezident Bill Clinton se v této atmosféře pokusil o zprostředkování dohody mezi Palestinci a Izraelci v létě 2000. Byl si vědom, že jeho zahraniční politika na Blízkém východě nebyla doposud úspěšná. Nepodařilo se mu navázat na již zmíněný úspěch posledního Clintonova demokratického předchůdce Jimmyho Cartera v roce 1979.

Clinton vycítil poslední příležitost zapsat se jako mírotvůrce na Blízkém východě, protože mu právě v tomto roce respektive začátkem roku 2001 měl vypršet mandát. Jeho odpůrci jej však kritizovali za to, že svými zásahy naopak situaci zhorší, neboť pokud by vrcholný summit ztroskotal, mohlo by to podkopat pozice vládnoucích sil v Palestinské autonomii a Izraeli a podpořilo by to radikální skupiny obou stran.

 

Setkání v Camp Davidu

 

Summit představitelů Izraele a palestinské samosprávy byl nakonec dohodnut na 11. červenec 2000. Měl se konat pod patronací USA ve venkovském sídle amerických prezidentů Camp Davidu, kde se mimochodem Carterovi povedlo usmířit izraelského premiéra Begina s egyptským prezidentem Sadatem.

Situace let 1979 a 2000 se však v mnohém lišila. Předně neexistoval nepřekonatelný rozpor v otázce hranic – Izrael vrátil Egyptu Sinaj. Významný rozdíl byl také v postavení obou vůdců. Sadat a Begin měli silný mandát a podporu doma. 

Barak a palestinský předák Jásir Arafat měli svou pozici velmi oslabenu. Arafat byl pod tlakem extrémistických skupin, především Hamasu. Barak byl oslaben třenicemi ve vládní koalici a neměl už za sebou většinu parlamentu. Navíc se summitu odmítl zúčastnit jeho ministr zahraničních věcí David Levy. 

Vyjednávače čekaly v Camp Davidu především při sporné otázky. Zřejmě tím vůbec největším problémem byl status Jeruzaléma. Arafat požadoval jeho východní část, která se měla stát hlavním městem budoucího palestinského státu. Izrael jakékoli rozdělení města odmítal.

Jeruzalém byl a je svatým městem pro tři náboženství. Křesťanství, judaismus a islám. Po vzniku Izraelského státu v roce 1948 a následné válce byl Jeruzalém rozdělen. Jordánsko kontrolovalo jeho východní část. Po šestidenní válce v roce 1967 Izrael dobyl Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma. Židé tak poprvé od založení svého státu získali přístup ke Zdi nářků.

Dalším významným místem východního Jeruzaléma je Chrámová hora. Zde stojí mimo jiné mešita Al-Aksá, jedno z nejsvatějších míst celého islámského světa. Pro muslimy tak byla existence této památky na izraelském území trnem v oku.

Sporným bodem byla také otázka návratu palestinských uprchlíků. Jejich exodus proběhl ve dvou velkých vlnách. První přišla po vzniku Izraele. Část muslimů byla vyhnána, valná část jich tehdy opustila své domovy s tím, že po válce s Izraelem (ta začala prakticky hned po vyhlášení Izraelského státu) a po vítězství, o kterém nikdo nepochyboval, se vrátí zpět domů. To se však nestalo, neboť Izrael válku vyhrál. Druhá vlna exodu přišla po šestidenní válce, kdy Izrael několikanásobně zvýšil svou rozlohu. Celkově se jednalo o více než 3 miliony uprchlíků, kteří dočasně našli své útočiště v Jordánsku, Sýrii a Libanonu. Izrael však byl schopen připustit návrat maximálně čtvrtiny z nich.

Třetím problémem bylo samotné vytyčení hranic palestinského státu. Počítalo se s tím, že Palestinci dostanou Západní břeh (ten původně patřil jak již bylo zmíněno Jordánsku, ale jordánský král Husajn přenechal v roce 1988 toto území Palestincům). Dále pak měli Palestinci získat pásmo Gazy. Problémem však byla existence židovských osad na palestinských územích.

 

Barakova nabídka

 

Barak přišel na jednání s tehdy maximálně možným ústupkem: Izrael předá Palestincům 95% území Západního břehu a pásmo Gazy. Ponechá si pouze stávající židovské osady a územní ztrátu Palestincům vykompenzuje předáním části půdy Izraele. Umožní návrat části uprchlíků a bude ochoten zaplatit i určité odškodné. Palestinci naopak měli uznat svrchovanost Izraele nad Jeruzalémem s tím, že by byl muslimům vytvořen koridor ke Chrámové hoře a v úvahu by připadala eventuální palestinská správa nad arabskými čtvrtěmi v Jeruzalémě.

Jednání byla velmi složitá. Patron urovnání prezident Clinton musel jednání opustit, aby mohl navštívit summit G7 a Ruska, který se v té době rovněž konal. Oba hlavní aktéři v Camp Davidu Barak a Arafat počkali, až se Clinton vrátí zpět – přislíbili, že  do té doby jednání neopustí. To mohlo být považováno za vstřícný signál. Bylo to však jediné pozitivum z celé schůzky. Arafat totiž Barakovy návrhy odmítl.

Clinton neuspěl ani s kompromisním návrhem na společnou správu v některých částech „věčného města“. Pro Izraelce to bylo velmi problematické a Palestinci zase chtěli vidět plát svoji vlajku na mešitou Al-Aksá. Dvoutýdenní summit skončil krachem.

Krach jednání se silně podepsal na izraelské politické scéně. Poslední červencový den se konaly prezidentské volby. Jako protikandidáti stáli Šimon Peres a Moše Kacav. Nositel Nobelovy ceny za mír Šimon Peres překvapivě svému pravicovému soupeři podlehl. Ve stejné době také hlasoval Kneset (izraelský parlament) dokonce o důvěře Barakovi. Ten nakonec svou pozici těsně uhájil. Oslabování Barakovy pozice napomohly i jeho spory s ministrem zahraničí. Jak již bylo řečeno, Levy odmítl svoji účast v Camp Davidu a nyní žádal Baraka o sestavení nové vlády „národní jednoty“ spolu se stranou LIKUD. Když Barak odmítl, Levy v srpnu odstoupil.

.

Šaron na Chrámové hoře

 

Situace v Izraeli se dále vyostřila. Na 13. září bylo plánováno již několikáté jednostranné vyhlášení Palestinského státu. Arafat však na poslední chvíli od tohoto jednostranného kroku upustil, což se setkalo s velmi negativní odezvou radikálních palestinských skupin. Hamas a Lidová fronta za osvobození Palestiny hrozili eskalací teroru.

V takto napjaté situaci se rozhodl přilít olej do ohně šéf LIKUDU Ariel Šaron. Tento radikál se rozhodl demonstrovat svou sílu a 28. září navštívil, po boku se silnou ochrankou, Chrámovou horu.

Tento akt se stal skutečnou rozbuškou. Události se daly do pohybu. Na palestinských územích vypukly nepokoje. V této souvislosti se hovoří o tzv. druhé intifádě, či intifádě Al-Aksá. Intifáda je výraz pro lidové povstání na okupovaných palestinských územích. Poprvé se začal otevřeně používat koncem roku 1987. Tato první intifáda trvala až do začátku 90. let a ukončily ji až mírové rozhovory mezi oběma stranami a dohody v Oslo.

 

Intifáda Al-Aksá

 

To, že první intifáda skončila však neznamenalo klid v Izraeli. Situace se stále pohybovala na hraně mezi mírem a válkou. Vražda premiéra Rabina a vítězství radikálního Netanjahua v roce 1995 respektive 1996 vychýlily kormidlo směrem k válce. Ani Barakova vláda, od které si optimisté slibovali zlepšení nepřinesla nic převratného.

Násilí začalo hned po 28. září. Během prvního týdne zahynulo přes padesát lidí, většinou Palestinců. Nebezpečí pumových útoků v izraelských městech přinutilo izraelskou armádu k obsazení pásma Gazy i Západního břehu Jordánu.

Spojené státy začaly vyvíjet horečnou aktivitu. Již 4. října se v  Paříži za účasti americké ministryně zahraničí M. Albrightové a francouzského prezidenta J. Chiraca uskutečnilo první jednání o situaci v Izraeli. O den později se měla jednání přesunout do egyptského Šarm aš Šajchu. Z původně plánovaného setkání Barak – Arafat však sešlo. Setkali se pouze delegace obou stran.

Jednání však neuspěla a po incidentu z 12. října, kdy padly za oběť lynčování  dva Židé, napětí eskalovalo.  16. října se podařilo Clintonovi přimět Arafata s Barakem k jednání. Opět byl vybrán Šarm aš Šajch. Kromě obou hlavních aktérů se schůzky zúčastnili i Clinton, egyptský prezident H. Mubarak, jordánský král Abdulláh II a generální tajemník OSN K. Annan.

Výsledkem setkání byla pouze ústní dohoda, která měla zaručit ukončení násilí, obnovení dialogu a byl dohodnut vznik komise k prošetření násilností. Palestinské radikální skupiny v čele s Hamasem však tuto dohodu odmítly. Listopad 1999 byl opět ve znamení násilností. Jediným pozitivem tak zůstalo vytvoření výše zmíněné komise (začala pracovat 11. prosince) v čele se senátorem Mitchellem.

 

Izrael před volbami

 

Jak již bylo dříve řečeno, prožívala izraelská vládní koalice krizi již delší dobu. Ehud Barak reagoval překvapivě razantně. 10. prosince 2000 vyhlásil své odstoupení z funkce předsedy vlády. To znamenalo nové premiérské volby do 60 dnů. Od roku 1996 se v Izraeli konají přímé volby premiéra. Poprvé takto zvítězil Benjamin Netanjahu nad Šimonem Peresem. V roce 1999 Natanjahua v přímých volbách porazil Barak.

Tentokrát byly prognózy zcela na straně Netanjahua. Pokud by ovšem směl kandidovat…

Barak použil totiž velmi efektivní politický trik. Přímých voleb premiéra se totiž mohl zúčastnit pouze člen parlamentu, jimž však Netanjahu nebyl. Vůbec poprvé se měly konat premiérské volby samostatně, bez voleb do Knesetu. Opoziční strana LIKUD tak musela kandidovat svého předsedu Ariela Šarona. A nad ním měl Barak v preferencích slušný náskok. Oficiálně dokázal Barak tento počin zdůvodnit tak, že je nucen obnovit svůj mandát otřesený palestinskou intifádou.

Krize izraelské vlády vyvolala neklid i u palestinských předáků. Pro Arafata sice nebyl Barak tím ideálním partnerem pro diskusi, jakého by si přál, vidina Šarona v premiérském křesle však byla daleko nepříjemnější. Jestliže s Barakem mohl alespoň jednat, se Šaronem ani toto nebylo jisté. Tak nebo tak, klíč k míru měly palestinské teroristické organizace. A ty Arafat již dávno neměl pod kontrolou.

Věci kolem voleb však dostaly nečekaný spád. Kneset začal jednat o možné změně zákonů, aby bylo Netanjahuovi umožněno účastnit se voleb. To bylo například možné, pokud by se parlament sám rozpustil. Pak by byly volby do 90 dnů.

Netanjahu znovu ožil. Volební prognózy mu určovaly pozici jasného vítěze. Toho se zalekl Bill Clinton a připravil poslední šanci na mír. A to i přesto, že v této době již pouze čekal na vypršení mandátu, neboť jej měl 20. ledna 2001 vystřídat republikánský vítěz voleb George Bush. Ten zcela jasně prohlašoval, že nemá cenu jednat o míru v situaci, když si mír na Blízkém východě přeje mnohem více americká vláda něž Izraelci a Palestinci.

 

Clintonova poslední šance

 

19. prosince 2000 byly ve Washingtonu zahájeny mírové rozhovory. Začala poslední Clintonova šance na slávu. Nejednalo se na té nejvyšší úrovni, vyjednavači byli izraelský ministr zahraničních věcí Ben Ami a palestinský ministr informací Rabbú. Jako zprostředkovatel působil americký emisar pro Blízký východ Dennis Ross. Téma hovorů se vlastně nijak nelišilo od Camp Davidu. Status Jeruzaléma a zejména Chrámové hory, hranice Palestinského státu, židovské osady a osud palestinských uprchlíků.

Prezident Clinton přišel se svým návrhem. Palestinci se vzdají nároků na návrat uprchlíků a nebudou trvat na zrušení židovských osad na Západním břehu. Izraelci předají Palestincům 95% Západního břehu, 100% Gazy plus 5% kompenzace izraelského území.

25. prosince Barak na Clintonovy návrhy kývl. Arafat je však odmítl. Šlo ovšem spíše o akademickou debatu, neboť dohodu neuznali lidé ani v palestinské autonomii ani samotní Izraelci. Dalšího kola jednání, které Clinton naplánoval na 28. prosince se už Barak odmítl zúčastnit. Poslední šanci na dohodu Clinton prohrál, ale ve skutečnosti ani uspět nemohl. Krev se na Blízkém východě prolévala dále. Od vypuknutí intifády koncem září do poloviny prosince zahynulo v Izraeli okolo 350 lidí. Ani leden roku 2001 nebyl výjimkou. Izrael se potácel ve vlnách krveprolití a čekal na nové volby plánované na 6. února.

 

Šaronovo vítězství

 

19. prosinec přinesl kromě washingtonských jednání také jednu klíčovou událost, která měla ovlivnit výsledek voleb. Kneset se odmítl rozpustit a to tedy znamenalo, že se ve volbách s Barakem utká Šaron.

Zatím poslední premiérské volby dopadly jednoznačně. Barak porazil Netanjahua v poměru 56:46%. Netanjahu odešel z čela LIKUDU. Jeho neotesané vystupování zhoršilo vztahy nejen s Palestinci, ale zejména se Spojenými státy. Jediné, co lze Netanjahuovi přiznat, bylo zlepšení ekonomické situace v Izraeli. Ani Barakova vláda však nepřinesla očekávaný posun v  jednání s Palestinci. Barak sice dokázal prosadit stažení vojsk z jižního Libanonu, vnitřní bezpečnost Izraele však byla po jeho vládě menší než před jeho nástupem v roce 1999. A Izraelci to cítili.

Jestřáb Ariel Šaron nenabízel mír, ale bezpečnost. Nenabízel mírová setkání s Arafatem, ale dokonce otevřeně říkal, že dá Palestincům maximálně polovinu Západního břehu!

Volby se skutečně 6. února 2001 konaly. Většina lidí sice Šarona považovala za radikála, Barakovi však odmítli dát další šanci. Ariel Šaron sloužil v armádě do začátku roku 1973 a poté se opět vrátil během války Jom Kippur, kde dovedl své tanky vítězně až do Egypta. Poté působil v první pravicové vládě premiéra Begina. Byl známý svými mnohdy brutálními taženími proti Palestincům, ať již v roce 1948, v šestidenní válce a především v Libanonu v roce 1982. Nyní za neutěšené situace měl možnost stát se premiérem.

V cestě mu stál rovněž muž s minulostí vojáka v generálské hodnosti a účastník několika válek Ehud Barak. Vítěz tohoto klání se pak mohl pokusit vyjednat dohodu s mužem mnoha tváří – Jásirem Arafatem. Na jedné straně přívětivý starý muž, holubice mezi radikálními a přímo teroristickými skupinami, na druhé straně sám muž s neoddiskutovatelnou teroristickou minulostí. Politik, který vycházel velmi dobře s diktátory jakéhokoli ražení, včetně komunistických pohlavárů. Vzato z evropských měřítek, ani jeden z těchto tří politiků by neměl morální právo řídit zemi. V oblasti Blízkého východu, však aby člověk někoho s čistou minulostí pohledal.

Volby dopadly zcela jednoznačně. Protestní  hlasy vůči Barakovi vykonaly své. Šaron vyhrál v poměru 63:37 %.

 

Vyhlídky  do budoucna

 

Odhadovat budoucí vývoj v oblasti Blízkého východu je nesnadné, ne-li nemožné. Budeme-li se pročítat starším tiskem, objevíme periodicky se střídající období. Hovoří se o nepokojích na palestinských územích, sebevražedných atentátech islámských teroristů a odplatách izraelské armády. Pak se zčista jasna začne jednat o míru a objeví se optimistické vyhlídky. Další sebevražedný útok však vrátí situaci zpět. S nadsázkou lze tak říci, že to připomíná ono cimrmanovské periodické střídání dvou prvků – prvku očekávání a prvku zklamání.

Není tedy úniku? Izraelci jakožto silnější z obou stran mají za mír větší zodpovědnost. Proto by měli v  jednáních prokázat o něco větší vstřícnost. Na druhou stranu však k samotnému jednání bude moci dojít pouze ve chvíli, když budou palestinští předáci schopni eliminovat teroristy ze svých řad. (Pokud to nedokáže Jásir Arafat, bude ho muset zastoupit někdo jiný.) Dokud to palestinští předáci nedokáží, žádný dlouhodobý mír nebude možný.

Zatím převládá na obou stranách nedůvěra až nenávist. Abychom však nekončili zcela pesimisticky. V roce 1979 spolu podepsali mírovou dohodu dva nesmiřitelní nepřátelé – Anvar Sadat a Menachem Begin. Pokud by toto někdo předpověděl v roce 1973, byl by asi považován přinejmenším za snílka. Přesto se to skutečně stalo. Ariel Šaron a Jásir Arafat stále mají šanci. Jen se o to pokusit.

 

 Na začátek textu 

Home ] Up ]