[ Home ] [ Up ] 

USA a Čína, dvě velmoci a dva rozdílné světy. Zatímco se Spojené státy profilovaly jako hospodářská velmoc již od přelomu 20. století, připomínala Čína ve stejné době skutečného „nemocného muže“. Měla za sebou prohranou válku s Japonskem a zmítala se ve vnitřních rozporech. Tato situace pokračovala v podstatě po celou polovinu 20. století. USA prosazovaly v Číně politiku otevřených dveřích a měly zájem na její stabilizaci. Podle Američanů byla Čína rozhodujícím stabilizačním prvkem v celé východní Asii.

Po celou dobu 2. světové války podporovali Američané boj čínských vojsk proti japonským okupantům. Od počáteční, spíše symbolické podpory, po pozdější skutečnou vojenskou. Prezident Roosevelt věděl, že poválečný svět bude muset počítat s Čínou jako s potenciální velmocí. Proto ji zahrnul i do své koncepce poválečného uspořádání jako jednoho z oněch „čtyř četníků“.

V poválečné Číně si výsadní postavení udržela strana Kuomintang v čele s generalissimem Čankajškem. Ten měl po válce vcelku dobrou pozici vůči svým komunistickým odpůrcům v čele s  Mao Ce-tungem. Jejich spory, táhnoucí se již z dob předválečných, přerušila Japonská expanze. Relativní klid přetrval i v několika poválečných měsících. Čankajšek však nedokázal svou lepší výchozí pozici ani uhájit natož posílit. Díky svým mnohdy brutálním metodám a korupci snad na všech místech státní správy vehnal obyvatele Číny do rukou Maových komunistů.

Američané sice poskytovali i nadále Čankajškovi svou podporu, ale ani ta nemohla Maa a jeho stoupence zastavit. Nepomohla ani osoba generála Marshalla, jakožto amerického vyslance v Číně. Od roku 1946 se rozhořely boje obou znepřátelených stran. Ty poté skončily Čankajškovým odchodem na Tchajwan a Maovým vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949.

Pro Spojené státy to byl skutečný šok. Zcela se rozpadla jejich koncepce stability na Dálném východě. Nyní mohly pouze sledovat bratrská obětí Maa se Stalinem a jejich společný pochod po Rudém náměstí. Spojené státy a Čína se staly úhlavními nepřáteli. Jejich nevraživost naplno vypukla během korejské války, kdy Američané v čele vojsk OSN bojovali nejen proti severokorejským vojákům, ale i proti milionu čínských „dobrovolníků“.

Čínsko-ruské soupeření  

 V této době snad vztahy dvou velmocí ani nemohly být horší. Jenže během padesátých let postupně ochlazovaly vztahy Číny i se Sovětským svazem. Pokud hovoříme o ochlazení z let padesátých, pak vztahy koncem šedesátých letech lze označit za velmi napjaté, balancující dokonce na pokraji války. Vše vyvrcholilo na jaře 1969 pohraničními ozbrojenými střety na řece Ussuri.

USA pozorovaly napětí mezi oběma komunistickými velmocemi se značným znepokojením. Nebylo jim sice proti mysli vzájemné soupeření a tím i větší slabost komunistického bloku, ale obávaly se vypuknutí skutečného konfliktu. Případný konflikt silné jaderné mocnosti SSSR se státem, který teprve svůj jaderný arzenál budoval, by mohl přinést velké vítězství Sovětského svazu a tím obnovení, pro USA i Západní Evropu vražedného, spojenectví SSSR a Číny.

Zároveň s tím však začínali Američané uvažovat o možnosti, jakou by přineslo oteplení v americko-čínských vztazích. Prezident Nixon usiloval o uvolnění ve vztahu se Sovětským svazem a toho by docílil právě sblížení s Čínou, neboť by SSSR byl v situaci partnerství USA a Číny jistě povolnější k jednání.

Americko-čínské diplomatické styky

 Problém byl v tom, že USA a Čínská lidová republika (ČLR) nenavázaly žádné diplomatické vztahy. USA odmítaly uznat Maa za oficiálního reprezentanta Číny. Jediným reprezentantem této velmoci byl pro Spojené státy stále Čankajšek. Pokud si tedy chtěli představitelé USA a ČLR předat diplomatickou nótu, museli použít dosti paradoxní způsob. Veškeré diplomatické vztahy se totiž odbývaly od roku 1955 ve Varšavě mezi tamními americkými a čínskými velvyslanci v Polsku. Tento stav trval do roku 1968, kdy jej s konečnou platností vyřešila Maova kulturní revoluce, která se promítla stažením téměř všech čínských velvyslanců.

Náznaky oteplování vztahů

 Nixon začínal nyní rozjíždět politiku, která byla označována za trojúhelníkovou diplomacii. Tedy vztahy tří velmocí USA-ČLR-SSSR. Začala éra, zatím spíše jednostranných, pokusů ze strany USA o uvolnění vztahů (détente). Nejprve byl v červenci 1969 zrušen zákaz cestování občanů USA do Číny, dále se omezilo embargo na dovoz obilí, americké námořnictvo zrušilo své hlídky v tchajwanské úžině, koncem roku 1969 již směly filiálky amerických firem vyvážet do ČLR zboží nestrategického významu, bylo možné v amerických přístavech poskytovat služby lodím, které pluly do Číny. Navíc se ve výročních zprávách ministerstva zahraničí začínaly objevovat formulace o zlepšení vztahů mezi oběma velmocemi.

První nesmělé pokusy v této době prováděla i Čína. Na IX. všečínském sjezdu Komunistické strany Číny nebyly USA označeny tradičně jako úhlavní nepřítel Číny. Navíc se snažil Mao dát najevo svou vůli k jednání přes amerického maoistického novináře Edgara Snowa. Tomu dokonce v jednom z interview sdělil ono slavné pozvání pro prezidenta Nixona – aby přijel na návštěvu Číny, buď jako turista nebo jako americký prezident. Po znovupovolání čínského velvyslance do Polska pak bylo možné od prosince 1969 opětovně navázat diplomatické kontakty.

Rok 1970 se nesl v duchu možného oteplení. Ne však po celou dobu. Nakrátko byly styky přerušeny po amerických útocích na Kambodžu. Diplomatické styky se udržovaly nejen přímým jednáním velvyslanců v Polsku, ale i prostřednictvím dalších zemí, zejména Pákistánu. V prosinci 1970 takto Mao pozval na návštěvu ČLR zplnomocněnce americké vlády. Tím se měl stát Henry Kissinger, Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti.

Rozhodující jednání – rok 1971

Kissinger však nebyl prvním oficiálně pozvaným Američanem, který Čínu navštívil. Této cti se dostalo někomu úplně jinému. V dubnu 1971 se konalo v Japonsku mistrovství světa ve stolním tenise. Američtí sportovci byli poté oficiálně pozváni do Číny, aby se střetli s místními hráči. Družstvo bývalého nepřítele bylo přijato dokonce na vládní úrovni. 10. duben se tak zapsal do historie jako návštěva první oficiální „delegace“ USA v ČLR. Proto se americko-čínské usmiřování někdy nazývá „pingpongová diplomacie“. Po sportovcích se na návštěvu Číny dostalo i několik amerických novinářů a vědců.

Kissingerova tajná cesta do Číny byla naplánována na červenec. Americká vláda zatím nechtěla Kissingerovu cestu oficiálně oznámit - jednalo se o příliš delikátní misi. Proto se Kissinger rozhodl spojit tajnou návštěvu Číny se současnou oficiální návštěvou Pákistánu. 9. července 1971 stanul Kissinger poprvé v Číně.

Výsledkem jednání, které se odbývalo zejména mezi Kissingerem a premiérem Čou En-lajem, bylo oficiální pozvání prezidenta Nixona do Číny. Návštěva se měla odehrát v první polovině následujícího roku. Zde nastal problém. Ve stejném roce se počítalo i se setkáním Nixona s Brežněvem a byla tedy otázka, kterému setkání dají Američané přednost. K velké nelibosti Moskvy bylo rozhodnuto ve prospěch Pekingu.

Nixonova návštěva Číny

21. února 1972 přistál Richard Nixon  na pekingském letišti. Jednání probíhala podle připraveného scénáře. Vzájemných rozporů bylo mnoho, ale nutnost dohody byla důležitější. Proto například u tchajwanského problému prosazovala ČLR jako nevyhnutnou věc pouze hlas v Radě bezpečnosti OSN namísto současného Čankajškova. A v této věci byli Američané ochotni ustoupit. Byli ochotni připustit i koncepci „jedné Číny“, podmínkou USA bylo pouze pokojné urovnání tchajwanské otázky. To de facto nadále chránilo Čankajškův režim.

Výsledkem jednání nebylo navázání standardních diplomatických styků.  Nixon výsledek prezentoval spíše jako první kroky v budoucí spolupráci v různých oblastech zájmu, zejména v hospodářských stycích. Jediným hmatatelným výsledkem Nixonovy návštěvy bylo tzv. Šanghajské komuniké, vydané 28. února 1972. Zde se objevily body, ve kterých se oba partneři shodli, ale i nevyřešené otázky (zejména Tchajwan a vietnamská válka). Ze styčných bodů, ve kterých byly obě strany zajedno, to pak bylo především konstatování dosažení pokroku v normalizaci vztahů a závazek, že ani jedna z velmocí nebude usilovat o hegemonii v Asii a zároveň se postaví proti snahám jiných zemí (rozuměj SSSR) o tuto nadvládu.

Význam společného usmíření

 Uvolnění napětí v americko-čínských zemích přineslo konečně klid do vzájemných vztahů. Do té doby zde neustále existovala latentní hrozba možného vzájemného střetu. Navázání standardních styků nastalo až v roce 1979. To už však Čína vypadala poněkud jinak. Zemřeli Mao i Čou a moci získal Teng Siao-pching, vůdce který pomohl nastartovat ekonomický růst Číny. Ani v Bílém domě již neseděli Nixon s Kissingerem, ale prezident Carter se svým poradcem Brzezinskim.

Americko-čínské détente však nebylo významnou událostí pouze v obou zemích. Některé státy tato dohoda znejistěla – zejména Tchajwan a Japonsko. Naopak sehrála pozitivní roli při jednání Washingtonu s Moskvou. Brežněv si uvědomoval nutnost nových jednání se svým americkým protějškem. Sblížení USA a ČLR tak napomohlo smlouvám o kontrole zbrojení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, čímž pomohlo celkovému uvolnění 70. let, známému jako proces détente.

Na začátek textu

 [ Home ] [ Up ]