|
|
|
Helmut Schmidt – Na cestě k dvojímu rozhodnutí „V létě 1977 se objevily [mezi Schmidtem a Carterem] názorové rozdíly na otázku instalování sovětských SS-20 (moderní rakety středního doletu – pozn. aut.). V září jsem měl mnoho času, abych Brzezinskému (Carterův poradce pro otázky národní bezpečnosti – pozn. aut.) vysvětlil strategickou situaci mé země a rozděleného německého národa. Hlavní roli v tom hrálo ohrožení v podobě rychlého růstu sovětského arzenálu SS-20. Úspěch mých snah byl malý. Brzezinski měl zato, že to není věcí Bonnu, ale USA. Pokud bude někdy SSSR svými SS-20 vytvářet tlak na SRN, budou mu Spojené státy čelit svými strategickými jadernými zbraněmi. Carter zpočátku se svým poradcem souhlasil – stejně jako Brzezinski neměl ani on porozumění pro mé obavy; aspoň ale zůstal přátelský a zdvořilý. O patnáct měsíců později ovšem došel k jinému výsledku – samozřejmě po řadě závažných dodatečných názorových rozdílů a teprve poté, co jsem v jednom projevu před Mezinárodním institutem pro strategické studie otevřeně vyslovil svoje obavy. Tento projev , který jsem přednesl 28. října 1977 v Londýně, bývá někdy označován za hodinu zrození dvojího rozhodnutí, kterým odpověděla Severoatlantická aliance na konci roku 1979 na rozmístění SS-20. Skutečně jsem nesledoval – text je jednoznačný – cíl odpovědět na sovětské vyzbrojování SS-20 západním vyzbrojením, nýbrž jsem požadoval zařadit eurostrategické jaderné zbraně a rovněž i konvenční vojenské síly v Evropě do pokusů o omezení zbrojení mezi velmocemi v rámci procesu SALT II (jednání o omezení strategických jaderných zbraní – pozn. aut.). Kromě toho jsem vznesl požadavek přezkoumat zavedení tzv. neutronové bomby, o které Carter hovořil, se vzhledem na zřetel, jak se projeví nové jaderné zbraně ve snahách o omezení zbrojení… Ve Washingtonu byli nejprve ohromeni, pak rozzlobeni, nakonec zděšeni. Poté došlo v průběhu roku 1978 v Bílém domě ke změně myšlení, čeho všeho se sovětské eurostrategické zbraně dotýkají. Pochopili, že námi pojmenovaná „šedá zóna“ není zanedbatelná; tento výraz se vztahoval na onu oblast zbrojení, kterou nepokrývaly smlouva MBFR (o redukci počtu vojsk ve stř. Evropě – pozn aut.) ani ujednání SALT. Na konci roku 1978 navrhl Carter čtyřstrannou schůzku na americké půdě, která se pak konala na ostrově Guadeloupe v souostroví Antilly a která sloužila projednání zahraničně a bezpečnostně politických otázek. U některých pozorovatelů vzbudilo rozruch, že se vedle šéfů vlád USA, Francie a Velké Británie objevil šéf německé vlády jako čtvrtý ve vedoucí skupině Severoatlantické aliance. Setkali jsme se na guadeloupské pláži pod střechou z palmových listů. Zářící slunce a jemný mořský vzduch se postarali o příjemnou atmosféru. Během jednání začal Carter hovořit o problému šedé zóny. Pochopitelně mě tento problém obzvláště zajímal. Abych toto znepokojení sprovodil ze světa, navrhl postavit v Evropě proti sovětským SS-20 americké rakety středního doletu. Tím by se dosáhlo rovnováhy. Carter se zeptal na můj názor, já jsem však byl nejprve zdrženlivý. Nebyl jsem na tento návrh připravený. Poukázal jsem pouze na to, že oba další šéfové vlád zastupují jaderné mocnosti a já chci vyčkat jejich postoje. Tak se také stalo. To, jestli byl Jim Callaghan (britský ministerský předseda – pozn. aut.) na toto téma připraven, nebylo možné poznat. Každopádně měl zato, že bude takovýto krok nakonec pravděpodobně nutný. Bude to však možné to provést, pokud americko-sovětská jednání o omezení zbraní v šedé zóně povedou k negativnímu výsledku. Callaghan požadoval brzké přijetí této smlouvy. Valéry Giscard d’Estaing (francouzský prezident – pozn. aut.) na tento návrh přistoupil, ovšem s významnou poznámkou: Protože Rusové s vyzbrojením SS-20, které probíhá v rychlém tempu, disponují velkým náskokem, mohli nekonečně protahovat jednání až k plnému nezdaru; měli lepší karty. Proto musejí Spojené státy jednání od počátku časově omezit. Pokud po uplynutí stanovené lhůty nebude dosaženo výsledku, musejí být americké rakety středního doletu instalovány. Rozhodující bude, že Rusové toto odhodlání od počátku pochopí. Já jsem hovořil jako poslední. Souhlasil jsem s Giscardem. Bylo mi jasné, že takový krok doma v Evropě nenarazí v mé straně (sociální demokracie – pozn. aut.) na jednotný souhlas. Já jsem však byl již dlouho přesvědčen o nutnosti rovnováhy právě v šedé zóně; chtěl jsem již dlouho, aby se o tom mezi Západem a Východem jednalo. Bylo zjevné, že toto jednání nemohlo být úspěšné bez západních garancí. Protože ale tyto záruky existovaly pouze v prohlašovaných záměrech, že budou v nouzi o čtyři roky později instalovány rakety středního doletu, dalo se očekávat, že budou Rusové v této době mocnými propagandistickými prostředky proti těmto plánům mobilizovat a že se toto úsilí bude soustřeďovat na Německo. Proto jsem zdůraznil, že Spolková republika nesmí být jedinou zemí, která bude k dispozici pro rozmístění amerických raket středního doletu; i oblasti ostatních evropských členských států NATO musejí být k dispozici pro rozmístění, pokud k němu dojde. Vzhledem k Giscardem nadále uplatňované de Gaullově doktríně o jaderné autonomii Francie mi bylo jasné, že se na tom Francie nebude podílet. Carter akceptoval způsob řešení, ke kterému došly tři hlavní evropští spojenci. To byla hodina zrození pozdějšího takzvaného dvojího rozhodnutí, které bylo formálně potvrzeno Radou ministrů Severoatlantické aliance o deset měsíců později, v prosinci 1979 – především v Belgii, Holandsku a Německu – a mělo dát podnět k rychlému vypořádání. V roce 1980 to byl také předmět vášnivé rozmíšky s Carterem. Na Guadeloupu však slunce ještě svítilo.“ Pramen: Helmut Schmidt, Menschen und Mächte, Berlin 1988, s. 230-232 |
