|
|
|
Druhá světová válka skončila. Evropa byla v troskách. Lidé měli starosti o svou existenci. Jeden z mála způsobů, jak alespoň na chvíli zapomenout na všední starosti byl sport. Již v roce 1947 se mělo konat první poválečné mistrovství světa v ledním hokeji. Protože se válka dotkla území Československa relativně nejméně a i hospodářská situace nebyla v porovnání s ostatními tak zlá, měl se poválečný šampionát konat v Praze. Naši hokejisté patřili už před válkou ke špičce. Do Prahy navíc nepřiletěli Kanaďané, a proto byli hráči Československa společně se Švédy největšími favority. Ve vzájemném měření sil se severskými borci naši neuspěli a vše vypadalo na švédské vítězství. Naši sice v tabulce stále vedli (tehdy se nehrálo play off), ale Švédi měli k dobru zápas s Rakouskem. To bylo naprostým outsiderem, vždyť naši jim nasázeli 13 gólů. Stal se však zázrak. Švédi soupeře podcenili a Rakušané vyhráli. Hráči Československa tak mohli slavit titul mistrů světa. Jako výraz díků pak poslalo Československo zuboženému Rakousku vlak plný potravin a základních potřeb. V roce 1948 se ve Svatém Mořici konaly zimní olympijské hry. Už s účastí všech světových borců. Naši zde poprvé uhráli bod s Kanadou při remíze 0:0. Díky horšímu skóre se museli spokojit s druhým místem. Zajistili si však titul mistrů Evropy. Z hráčů o sobě dali vědět zejména útočník Vladimír Zábrodský a nejlepší světový gólman Bohumil „Bóža“ Modrý. O rok později se ve Stockholmu konalo mistrovství světa. Naši zde v čele s Modrým poprvé porazili Kanadu a stávají se mistry světa. Hokejová radost poválečných let je však zastíněna politickými událostmi v Evropě. 25. únor a komunistický puč v Československu znamenal pro poválečné Československo pohromu. Represivní komunistické orgány dohlíží na všechny lidské aktivity. Po ovládnutí politických sfér přichází na řadu pochopitelně i sport. Naši hokejisté vybojovali v roce 1948 stříbrné olympijské medaile. V prosinci 1948 se naši hokejisté zúčastnili turnaje ve Švýcarsku. Již zde se hovořilo otevřeně o možnosti emigrovat. (Jedna z předválečných hvězd Josef Maleček dokonce zakládá „exilovou“ reprezentaci.) Hráči se dohodli na společném postupu. Buď emigrují všichni nebo nikdo. Po debatě se dohodli pro návrat. Přesto se nakonec dva nevrátili (M. Sláma a O. Zábrodský). V roce 1949 tedy naši vybojovali ve Stockholmu titul mistrů světa a doma byli vítáni jako největší hrdinové. A další rok měli obhajovat titul šampiónů v Londýně. Ruzyňské letiště 11. března 1950. Naši hráči se připravují na odlet. V tom přišlo oficiální rozhodnutí z vyšších míst. Odlet je zrušen. Oficiální zdůvodnění je takové, že reportéři čs. rozhlasu Josef Laufer a Otakar Procházka nedostali víza. Byla sobota a britský konzulát je údajně nevydal. Ve skutečnosti však byla víza vystavena ve výkladní skříni britské ambasády, aby každý kolemjdoucí viděl, že to není britská strana, kdo zabránil hráčům v odletu. V pondělí 13. března bylo hokejistům oficiálně oznámeno, že nikam neletí. Ten večer se sešli v oblíbené hospůdce U Herclíků. V hospodě chyběl Bohumil Modrý, který se již vzdal reprezentace a po krátkém pobytu odešel i Vladimír Zábrodský. S přibývajícím časem si hokejisté ve svých verbálních projevech přestali brát servítky, nevědouce, že jsou sledováni Státní bezpečností. Tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. Po policejním zásahu se všichni přítomní objevili ve vyšetřovací cele. Pouze Zábrodský ne. A tak se připravoval klasický komunistický monstrproces. Tyto procesy byly příznačné už svým označením (Horáková a spol atd…). Bylo proto třeba najít „důstojného“ reprezentanta do čela obviněných. Augustin Bubník (dnes poslanec za ODS) či Václav Rosiňák byli sice hvězdy, ale komunistické vedení si představovalo ještě něco více. A tak byl do čela spiknutí dosazen Bohumil Modrý. Ten, jak již bylo zmíněno v osudný den U Herclíků nebyl a ani již nebyl reprezentantem. To však nevadilo. Hlavní bylo, že byl nalezen „vůdce spiknutí“. Byl tak zahájen proces, který vstoupil do dějin jako causa Modrý a spol. Po několikaměsíčním fyzickém i psychickém týrání (nejvíce dopadlo na Bubníka, který se dostal do spárů neblaze proslulého Pergla) byl připraven rozsudek. 7. října 1950 byli odsouzeni jménem republiky:
Bohumil Modrý 15 let Augustin Bubník 14 let Stanislav Konopásek 12 let Václav Roziňák a Vladimír Kobranov 10 let Josef Jirka 6 let Zlatomír Červený 3 roky Jiří Macelis 2 roky Antonín Španinger a Přemysl Hajný 1 rok Josef Stock 8 měsíců Kromě hokejistů byl 3 lety vězení potrestán i M. Ujčík, hostinský z restaurace U Herclíků. Mužstvo bylo rozprášeno. Zůstal pouze kapitán Zábrodský. Dodnes je jeho role v celé kauze nevyjasněna. Jak je možné, že právě kapitán byl vynechán?! Odešel sice včas z hospody, ale například V. Kobranov tam nebyl vůbec, o Modrém ani nemluvě. Celá záležitost tedy spěje bohužel zřejmě k jedinému možnému vysvětlení – spolupráci Vladimíra Zábrodského s represivními orgány. Prezident Zápotocký udělil v roce 1955 všem hokejistům milost. Poničené zdraví jim však nikdo nemohl vrátit. Například Bohumil Modrý zemřel na následky již v roce 1963 ve věku pouhých 37 let! O co tedy v celé kauze šlo? Vláda se obávala možné emigrace hráčů. To by byl obrovský morální políček celému systému – navíc když již předtím emigrovali například mistryně světa v krasobruslení A. Vrzáňová a J. Drobný (mistr světa v hokeji a později i vítěz tenisového Wimbledonu). Dalším důvodem pak mohla být obava Sovětského svazu z československého týmu. SSSR poslal svůj tým na mistrovství až v roce 1954, kde kraloval. Byl by však sovětský tým první, kdyby se proti němu postavili několikanásobní českoslovenští mistři světa… |
