|
|
|
1.ledna 1944 byl vyhlášen samostatný Libanonský stát. Do té doby byl pod silným francouzským vlivem. Po porážce Francie v roce 1940 byl v létě následujícího roku obsazen anglo-francouzskými vojsky. Po válce se tato vojska musela z Libanonu stáhnout. V roce 1946 odešly poslední okupační jednotky. Etnické složení Libanonu bylo velmi pestré. Nejdůležitějšími skupinami byli maronité (křesťané) a drúzové (islámští šíité). Jako silné politické hnutí na podporu maronitů byla v roce 1936 založena tzv. Falanga. Ta měla chránit práva libanonských křesťanů. V jejím čele stál P. Džamáíl. Jako protipól působily drúzské skupiny pod vedením K. Džumblata. Aby byla v Libanonu zachována relativní stabilita, stál v čele státu vždy politik z řad maronitů a v čele vlády drúz. V roce 1952 byl do čela státu zvolen maronitský politik C. Chamoun. Oblast Blízkého východu, od vzniku státu Izrael v roce 1948, byla velmi neklidným místem. Okolní země se v těchto bojích velmi silně angažovaly. Libanon však byl výjimkou. Byl jediným ostrůvkem klidu v celé rozbouřené oblasti. Hlavní město Bejrút bylo dokonce velmi vyhledávaným místem turistů a jakožto jediné relativně bezpečné místo v oblasti bylo také hlavním obchodním centrem celého Blízkého východu. Během první izraelsko-arabské války v roce 1948-1949 se libanonská armáda příliš neangažovala. V roce 1952 však byl v Egyptě svržen král Farúk a moci se chopila vojenská klika, z níž se o dva roky později vyprofiloval jako nový silný vůdce Násir. Násir a jeho silný nacionalismus vzbudil v řadě okolních zemí vlnu panarabismu. V roce 1956 vypukla Suezská krize. Na jedné straně Británie, Francie a Izrael, na druhé straně Egypt. Postoj Libanonu nebyl, na rozdíl od první izraelsko-arabské války, v této situaci jednotný. Moronité podpořili Británii, drúzové Egypt. Vnitřní situace Libanonu začínala být neklidná. Zároveň se začínala komplikovat i vnitřní situace dalšího významného státu v oblasti – Iráku. Zde vládnul probritský král Fajsal II. Ten chtěl spojit Irák s Jordánskem v silnou federaci obou království. Tento svazek měl působit jako protiváha Izraele, ale i Egypta. 14. července však došlo v Iráku k povstání. Státní převrat byl úspěšný a Irák byl prohlášen republikou. Do čela se postavil pronásirovsky orientovaný A. Kásim. Spojené státy podporovaly od počátku Stát Izrael. Neznamená to však, že by byly orientovány jednoznačně protiarabsky. Naopak se snažily hledat i mezi arabskými zeměmi potenciální spojence. Hlavními cíli byla snaha o zachování stability oblasti a znemožnění Rusům se zde významněji angažovat. Pro první cíl byl v roce 1955 vytvořen mezi Tureckem a Irákem tzv. Bagdádský pakt. K těmto států se přidaly Irán, Británie a Pákistán. Sýrie a Jordánsko odmítly. Bagdádský pakt však příliš úlohu stabilizátora neplnil. Byl spíše spolkem států, z nichž každý měl úplně jiné představy o nepříteli. Turecko se obávalo SSSR, Pákistán Indie a Irák Egypta. Navíc se zde USA ani přímo neangažovaly, pouze poskytovaly vojenskou pomoc. Americký prezident Eisenhower v lednu 1957 přišel se svým pohledem na situaci Blízkého východu. Ve svém projevu v Kongresu vyhlásil tzv. Eisenhowerovu doktrínu. Ta se opírala o tři pilíře – vojenskou pomoc, hospodářskou pomoc a ochranu všem státům Blízkého východu proti komunistické agresi. Jak již bylo výše zmíněno, proběhl 14. července 1958 v Iráku levicový převrat. Přišel ve chvíli, kdy vnitřní situace Libanonu vřela. Suezská krize a následné vyhlášení Eisenhowerovy doktríny zcela rozvrátily politické uspořádání země. Drúzský předseda vlády odstoupil a vypukla vládní krize. V květnu 1958 vypukla v Bejrútu generální stávka, podporovaná muslimskými politiky. Prezident Chamoun situaci nezvládal a požádal o pomoc Spojené státy, Británii a Francii. V červnu podal Libanon oficiální protest Radě bezpečnost OSN, ve kterém si stěžoval na počínání tzv. Sjednocené arabské republiky (spojení Sýrie a Egypta, vyhlášené začátkem roku 1958). Eisenhower viděl v iráckém převratu rukopis Moskvy, a proto den po převratu vydal, v rámci své doktríny, rozkaz 6. americké flotile dislokované ve Středozemnímu moři, aby připravila vylodění jednotek námořní pěchoty v Libanonu. 15. července se skutečně první americké jednotky začaly vyloďovat na bejrútských plážích. Nesetkaly se s žádným odporem. V příštích dnech se vyloďovaly další posily. Američané bez problémů obsadili strategická letiště a postupovali na Bejrút. Většinu města se podařilo bez potíží obsadit. Výjimku tvořila muslimská čtvrť Basta (epicentrum muslimské stávky). Během následujících dnů došlo pouze ke sporadickým bojům. Část muslimských povstalců zahájila na americké vojáky palbu. Situaci však vyřešila samotná libanonská armáda. Začalo se hledat politické řešení problémů. SSSR vetoval v Radě bezpečnosti OSN návrh na ochranu Libanonu vojsky OSN. Mezitím stoupl počet amerických vojáků na více něž 14 000 (z toho asi 6000 vojáků námořní pěchoty a zbytek tvořili příslušníci americké armády). V létě vypršel mandát prezidentu Chamounovi. Po jednáních se všemi stranami bylo datum nových voleb do parlamentu, který měl zvolit prezidenta, stanoveno na konec července. Parlament nakonec zvolil do čela státu generála Čihába, dosavadního vrchního velitele libanonské armády. Američané se po dohodě s Čihábem začali stahovat. Většina jednotek námořní pěchoty odešla k 15. září. K 1. říjnu 1958 opustily Libanon všechny zbývající americké jednotky. Vojenský zásah Spojených států (přestože k žádným větším
bojům prakticky nedošlo), deklaroval zájem USA o oblast Blízkého východu.
Situace v Libanonu se sice načas uklidnila, nejednalo se však už o stejný
stav jako na přelomu 40. a 50. let. Vzrůstající boje o moc různých frakcí
uvnitř země přivodily ekonomické problémy. Navíc se Libanon čím dál tím
více zaplétal do problémů svých sousedů, zejména po vzniku Organizace pro
osvobození Palestiny v 60. letech. V polovině 70. let pak vypukla občanská
válka a Libanon oslabila natolik, že se stal prakticky vazalem sousední Sýrie.
Oblast Blízkého východu tedy nedala šanci této malé, do poloviny 50. let
relativně stabilní, zemi. |
