|
|
|
Japonsko bylo ve druhé světové válce poraženo. 14. srpna 1945 vyhlásil císař Hirohito kapitulaci. Ta byla stvrzena 2. září na palubě americké bitevní lodi Missouri. Porážka měla pro Zemi vycházejícího slunce hořkou příchuť. Byla totiž vůbec první v jeho dějinách. Stejně jako poražené nacistické Německo, i militaristické Japonsko nemělo do budoucna představovat žádnou hrozbu svobodnému světu. To byla zásada, na které se shodli nejen vítězní spojenci, ale kterou si nečekaně rychle osvojil i japonský lid. Nad bývalou mocností bděla, stejně jako nad jeho někdejším německým spojencem, Kontrolní rada tvořená zástupci vítězných mocností bojujících na Dálném východě – Británie, Čína, SSSR a USA. V jejím čele stanul jeden z nejslavnějších amerických velitelů generál MacArthur. Kontrolní rada nevládla přímo, ale prostřednictvím japonské civilní vlády. Po srpnové kapitulaci vládl provizorně princ Higašikuni, jehož v říjnu vystřídal premiér Šidehara, který měl připravit cestu k modernizaci Japonska na demokratickém základě. Pod jeho vládou byly rušeny nejrůznější zákony militaristického rázu a ústředními slovy se, podobně jako v Německu. staly demilitarizace, demonopolizace, demokratizace, dekartelizace. Navíc se prvně objevily takové demokratické principy jako svoboda tisku, projevu či shromažďování a byla překonána některá tabu, zejména všeobecné volební právo – tedy i pro ženy. Hlavou Japonského císařství byl i nadále císař Hirohito, i když se musel zříci své božskosti – to byla jedna z amerických podmínek setrvání monarchie. Navíc se dá říci, že skutečným vládcem Japonska byl v této době generál Macarthur. Zlí jazykové (zejména z amerického státního departmentu – ministerstva zahraničí) tvrdily, že Japonsko má dva Bohy – Hirohita a MacArthura, neboť egocentrismus amerického generála byl všeobecně známým faktem. Můžeme-li MacArthura vinit z mnoha chyb během války (zejména za debakl z filipínského tažení první poloviny roku 1942), v nové civilní pozici si počínal velmi dobře. Jeho tvrdému přístupu vůči Rusům mohou Japonci dodnes být vděční, neboť to byl on, kdo se rezolutně postavil sovětským návrhům postupovat v okupovaném Japonsku stejně jako v Německu. Japonsko se tak sovětskému nátlaku, na rozdíl od východního Německa, vyhnulo. V dubnu 1946 se uskutečnily v Japonsku volby. Nově zvolený dvoukomorový parlament přijal 3. listopadu 1946 novou ústavu. Japonsko bylo oficiálně prohlášeno konstituční monarchií. Rušila se tak ústava z roku 1889 přiznávající císaři absolutní moc. Japonsko se dále usneslo nevydržoval vojenský potenciál. Vláda pod americkou patronací pak provedla nezbytnou pozemkovou reformu. Formoval se i japonský stranický systém. V pravé části spektra se profilovaly Demokratická strana a Liberální strana. Ty se v roce 1955 spojily v Liberálně-demokratickou stranu. Zpočátku nejsilnější však byla, stejně jako v Evropě, levice. Demokratická levice byla reprezentována Socialistickou stranou, extrémním proudem byli komunisté. Ti však postupně ztráceli moc. Jednak byli v rámci možností bržděni MacArthurem a navíc při postupné normalizaci ekonomické situace ztrácely podporu voličů. První poválečné roky byly ovšem ve znamení sociálního napětí. Socialistická vláda nedokázala splnit očekávání. Po pravdě řečeno, to ani nebylo možné. Pragmaticky (či spíše cynicky) vzato, staly se požehnáním pro Japonsko události v roce 1950 v její nedávné kolonii. 25. června 1950 napadly jednotky komunistické severní Koreje svého jižního souseda. Svět se ocitl na pokraji další možné světové války. Situace nakonec tak daleko nedospěla, ale přesto se korejská válka stala významným předělem studené války. Mnoho států se do ní zapojilo pod hlavičkou OSN. Mnoho lidí zemřelo. Všechny mocnosti na ni něco ztratily. USA, SSSR i Čína. Jedinou zemí, která měla z války užitek bylo Japonsko. Tradičním americkým novodobým spojencem na Dálném východě byla Čína. Tak tomu mělo být i po druhé světové válce. Jenže Čankajšek prohrál mocenský boj s komunisty a rudá Čína se automaticky stala americkým nepřítelem. Američané zoufale potřebovali silného a stabilního spojence v oblasti. Jižní Korea byla příliš slabá a navíc vedena autoritářským vůdcem Li Syn-manem. A tak se úlohy hlavního amerického spojence mělo zhostit Japonsko. Japonské ostrovy byly hostiteli několika amerických jednotek již po válce. S vypuknutím nového korejského konfliktu se Japonsko stalo hlavní základnou sil OSN – bylo v blízkosti ohniska napětí a stalo se „nepotopitelnou letadlovou lodí“. Američané svými vojenskými potřebami tak pomohli nastartovat hospodářský růst bývalého válečného nepřítele. Rostlo však už pod novým mužem. MacArthur byl v roce 1951 odvolán a na jeho místo byl dosazen generál Ridgway, jmenovaný vrchním velitelem vojsk OSN (v roce 1952 však odešel, aby se stal novým velitelem vojsk NATO v Evropě). Hlavním problémem vztahů mezi USA a Japonskem však byla otázka japonské suverenity. Japonsko nemohlo zůstat pod dohledem Spojených států věčně. Již od podzimu roku 1950 se vedly vážné diskuse o uzavření mírové smlouvy. Přípravami byl pověřen poradce ministra zahraničí (a po volbách v roce 1952 nový ministr zahraničí) John Foster Dulles. Byl sice republikánem, ale zahraniční politika USA měla být kontinuální, nikoli stranicky odlišná. Dulles, který se na přípravách podílel už od května 1950, nakonec vypracoval materiál vyzývající k velkorysosti v nakládání s Japonskem. Do samotného Japonska se nevydal zrovna v ten nejlepší okamžik – krátce před vypuknutím korejské války. Uvědomoval si, že v současné napjaté situaci asi nebude možné vyjednat otázky smlouvy i se Sovětským svazem. Proto byl připraven k projednávání a podpisu smlouvy bez sovětské přítomnosti. Problém však nebyl pouze s nepřátelskými komunistickými režimy. Své výhrady ke smlouvě vyjadřovaly i státy okupované Japonci za války – Filipíny či nekomunistická Jižní Korea. Začátkem roku tak Dulles, mezitím jmenován velvyslancem ministerstva, zahájil jednání s nejrůznějšími nekomunistickými státy, od Filipín po Velkou Británii. Konference o mírové smlouvě se nakonec konala ve dnech 4.-8. září 1951 v San Francisku. Výsledkem bylo podepsání mírové smlouvy nejen mezi USA a Japonskem. Signatáři se stalo celkem 48 zemí, mezi nimiž však nebyl Sovětský svaz, který ji odmítl (spolu s ním odmítly i další dvě komunistické země přítomné na jednání, Polsko a Československo). Konservativní japonské vládě premiéra Jošidy se i tak podařilo získat suverenitu. Základny americké armády a námořnictva však na japonských ostrovech zůstaly. Pod Jošidovou vládou se Japonsko stávalo silnějším, což dokumentoval i vznik ozbrojených vojenských jednotek. V roce 1955 se do čela japonské vlády postavil umírněnější premiér Hatojama. Ten akceptoval nutnost zahájení jednání i se Sovětským svazem. Na společné schůzce se sovětskými protějšky mezi 13.-19. říjnem 1956 bylo vydáno společné prohlášení o končení válečného stavu a byly navázány normální styky mezi oběma státy. Mírová smlouva ale nevznikla a nedočkali jsme se jí ani po skončení studené války. Obě strany mají ještě nevyřízené záležitosti – v první řadě je to otázka Kurilských ostrovů. Rok 1956 přinesl další úspěch japonské diplomacie, neboť byla země konečně přijata za řádného člena Organizace spojených národů. Zatímco na mezinárodním poli dosáhlo Japonsko v padesátých letech mnoha úspěchů, vnitřní sutuace nebyla dobrá. Od roku 1956 do konce padesátých let vystřídalo Japonsko tři premiéry. Politické neshody zastihly nejen vládnoucí pravici, ale především opoziční socialisty. Opoziční Socialistická strana se v roce 1960 rozštěpila. Problém byl v tom, že levé křídlo preferovalo přetrhání svazků s USA a orientaci na SSSR, středové křídlo bylo připravené dostát závazkům. Proto se nakonec odštěpilo a vytvořilo Demokratickou socialistickou stranu. Nicméně ani domácí rozepře neohrozily zahraničně-politické závazky. 19. ledna 1960 podepsalo Japonsko smlouvu s USA, v níž prodloužilo přítomnost amerických jednotek o dalších 10 let. Japonsko i v dalších letech vedlo poměrně úspěšnou zahraniční politiku. Zajímavě se rozvíjely vztahy s Čínou. Japonsko lavírovalo mezi Tchaiwanem a její pevninskou komunistickou konkurencí. Mírovou smlouvu s Tchaiwanem podepsalo už v roce 1952. Poté se ale rozvíjely zejména obchodní styky s ČLR. Mao Ce-tung paradoxně velmi dobře vycházel s japonskými konservativními představiteli. Naopak byl velmi kritický k japonské levici, které se orientovala na SSSR a Čínu považovala během roztržky se SSSR za nepřítele. Úspěšně se vyvinuly i vztahy Japonska s Jižní Koreou. V červnu 1965 byly styky mezi oběma zeměmi definitivně normalizovány. Pod vládou premiéra Satóa, od roku 1964, Japonsko sílilo a získávalo si větší mezinárodní respekt. V roce 1969 jednal Sató s americkým prezidentem Nixonem o posílení spojenectví. Jako vedlejší produkt jednání vyplynuly další záruky bezpečnosti Tchaiwanu. To na přelomu 70. let prudce ochladilo vztahy s komunistickou Čínou, ovšem jen na krátkou dobu, neboť již v září 1972 se znovu normalizovaly – Mao tak respektoval, že Japonsko spolupracuje s oběma znepřátelenými čínskými stranami. Hlavním spojencem Země vycházejícího slunce i nadále zůstaly Spojené státy. Smlouva z roku 1960 o desetiletém prodloužení pobytu amerických sil v zemi byla nakonec 22. června 1970 prodloužena a američtí vojáci zůstali přítomni na výsostném japonském území i po skončení studené války. Japonsko, stejně jako Spolková republika Německo sice válku prohrály, ale jejich bouřlivý ekonomický vývoj z nich po krátké době učinil po Spojených státech nejvýznamnější ekonomické mocnosti světa.
|
