|
|
|
Harold Wilson – Československá krize 1968 Mé letní prázdniny roku 1968 byly vše jiné, než pokojné… Došlo k nové mezinárodní krizi. V pozdním čtvrtečním večeru 20. srpna – ležel jsem již v posteli – zazvonil můj pohotovostní telefon. Volal mě můj soukromý úřad v Downing street č. 10 (sídlo britských premiérů – pozn. aut.). Ohlásil, že volal sovětský velvyslanec Smirnov a žádal, abych jej okamžitě přijal. Pokud by to nebylo možné, chtěl hovořit s některým mnou pověřeným ministrem. Ministr zahraničí byl na dovolené ve Westenglandu a zastupoval ho lord Chalfont. Nařídil jsem, aby lord Chalfont velvyslance přijal a poté mě informoval. Krátce před 1 hodinou mě znovu volal můj úřad a sdělil mi, že to co se lord Chalfont dozvěděl bylo natolik důvěrné, že mi to nemůže sdělit do pohotovostního telefonu. Mohl jsem s ním mluvit pouze v telefonu dokonale ochráněném proti odposlechu v mé dovolenkové kanceláři na celnici. Oblékl jsem se ve vším spěchu – moji lidé z bezpečnostního úřadu již na mě čekali – a šel jsem na celnici, abych přijal sdělení. Sověti nám dali vědět, že budou intervenovat v Československu. Rozhodl jsem se neprodleně vrátit do Londýna a nařídil jsem mému úřadu, aby mi ministerstvo obrany poslalo vrtulník, jakmile se vyjasní, a přistavilo rychlé letadlo, které mě dopraví do Londýna… V 9.10 jsem byl v Downing street. Micheal Steward (ministr zahraničí – pozn. aut.) dorazil o deset minut později. Radili jsme se o situaci a připravil jsem nutná příkazy pro lorda Caradona ve Spojených národech. Byl na můj podnět několik minut po mém rozhovoru s Alunem Chalfontem informován o vývoji. Shodli jsme se na znění příkazu který byl odeslán na naše velvyslanectví v hlavním velitelství NATO a na všechna diplomatická zastupitelství Commonwealthu i ostatních zemí. Kromě toho jsme navrhli znění prohlášení, pravděpodobně prvního, ve které nějaká země odsoudila sovětskou intervenci jako „flagrantní porušení stanov Spojených národů a všech známých mezinárodních norem chování“. Dopoledne svolaly ministerstvo zahraničí a ministerstvo pro záležitosti Commonwealthu schůzku všech vysokých komisařů Commonwealthu. Rozhodl jsem se povolat parlament zpět z dovolené. Ani vláda ani parlament nemohly proti sovětským opatřením, které se staly potvrzením toho, co později vešlo ve známost jako „Brežněvova doktrína“, mnoho podniknout. Doktrína stanovila, že sovětská vláda má právo vměšovat se do vnitřních záležitostí každé země východního bloku. Opatření sovětské vlády byly tak vážné povahy, že odpor a obavy národa mohly najít přiměřené vyjádření pouze v parlamentu. Předseda parlamentu a Chief Whip (označení pro vůdce parlamentní frakce – pozn. aut.) byli zburcováni a úřad šéfa sněmovny byl informován o situaci. [Edward] Heath (vůdce konservativní opozice a pozdější premiér – pozn. aut.) se nacházel v zahraničí a proto jsem požádal [Reginalda] Maudlinga, jeho zástupce, aby přišel ke mně. Věděl jsem, že bude požadovat okamžité svolání parlamentu – to je běžná reakce opozice, která je v takovém případě oprávněná… Téměř každou minutu přicházely nové zprávy – z Bílého domu, z Evropy a z Commonwealthu. Bylo opravdu povzbuzující, že neangažované státy (rozuměj státy, které nebyly součástí žádného bloku – pozn. aut.) Commonwealthu, zejména v Africe a celém afro-asijském světě vyjádřily svůj odpor a sovětské opatření ostře kritizovaly. Rada bezpečnosti [OSN] zařadila československou otázku na pořad dne, přičemž 13 členů hlasovalo pro, zatímco 2 země, které se invaze zúčastnily, hlasovaly proti. Rezoluce odsuzující sovětská opatření obdržela při hlasování velkou většinu. 10 zemí hlasovalo pro, 2 proti a 3 se zdržely hlasování. Samozřejmě že sovětský delegát podal veto. 13 členů ovšem jednohlasně požadovalo stažení sovětských a dalších cizích armád z Československa. Kanada, Velká Británie, Francie, Dánsko, Spojené státy, Paraguay, Brazílie a Senegal přednesly návrh rezoluce, aby zástupce generálního tajemníka okamžitě odjel do Prahy, aby zjistil, kde se nacházejí českoslovenští političtí vůdci a jestli je postaráno o jejich bezpečnost. K zemím Commonwealthu, které se postavily proti sovětskému počínání patřily Austrálie, Kanada, Kypr, Ghana, Indie, Jamaika, Keňa, Malajsko, Nový Zéland, Singapur, Tanzanie, Uganda a Zambie. I mnoho neangažovaných zemí mimo Commenwealth se náhle semklo a odsoudilo chování Sovětského svazu. V dalších dnech jsme se nechali o dění v Československu nepřetržitě informovat. Diktoval jsem na sluncem vyhřáté terase Chequers (venkovské sídlo britských premiérů – pozn. aut.) svůj projev, který jsem chtěl pronést 26. srpna na začátku parlamentní debaty. V tomto projevu, který sice nemohl zastřít bezmocnost celého světa mimo východní blok, měly být vyjádřeny pocity všech stran, od levého křídla naší strany až po krajní konservativní pravici a měl reprodukovat veřejné mínění v celé zemi, které vyjadřovala hora dopisů v mé poště. Obdržel jsem potlesk ze všech stran sněmovny, když jsem řekl, že bylo správné svolat parlament. Sněmovna byla klidná, šokovaná, odhodlaná – a neschopná něco udělat. Informoval jsem Její Výsost o opatřeních vlády, ke kterým patřila i řeč Hugha Caradona a náš hlas ve Spojených národech, opatření, o kterých jsme jako základ vydali bílou knihu. Hovořil jsem o reakcích světové veřejnosti, obzvláště v zemích Commonwealthu. Ospravedlnění svolání parlamentu jsem rozvedl: „Možná někdo věřil, že sněmovna nebude moci ve své bezmocnosti udělat nic, než vyjádřit své zdrcení a zděšení nad tomto neslýchaným aktem agrese, pocit skepse, že vlády zde nebo v jiných částech světa nemohou učinit víc, než podat bezúčinné protesty. Ale protesty nemusí zůstat bezúčinnými. Jen samotný fakt, že zde dnes nemůžeme udělat víc, než evidovat sílu a jednotu pocitů v celé zemi, je dost na to, abychom to udělali, je to dokonce naše povinnost.“ Tvrdím, že jsme si museli ze současné situace vzít dvě ponaučení. Zaprvé bylo nutné zůstat bdělý a v západním spojenectví ještě soudržnější. Zadruhé bylo zapotřebí posílit evropskou jednotu, aby se celoevropský postoj pevněji projevil jako rovnováha každému ohrožení svobody v Evropě. Bylo zde však ještě něco jiného. Jistě byl v rámci západní aliance nutný obranný systém, který bude akceschopný a vhodný pro odvetný úder. To však nestačilo. Obranný systém musel být odůvodněný politickým vývojem v celé Evropě: „Vše to znamená změnu poměrů a připravenost takovou změnu akceptovat. Evropský koncept se rozpadl pře více než sto lety, protože jeho zkostnatělá struktura neumožnila Evropě adaptovat se a protože spojenci uvnitř evropské struktury nebyli připraveni přijmout změnu. Tehdy se Evropa pokusila vzepřít proti přicházející vlně liberalismu a všemu, co s ní souviselo. Věřím, že jsme si z toho vzali ponaučení. Dnes je to Sovětský svaz, který by měl důkladně a rychle uvážit, jestli by se neměl vzdát svých strnulých postojů, ve kterých zdá se nyní zamrzl. Musíme se naučit nejen to, že naše chování v rámci severoatlantického spojenectví a naše stávající obranné úkoly musí být pružné, ale pružné musí být rovněž i s ohledem k ochotě reagovat na možnost uvolnění [mezinárodního napětí]…“ To muselo být řečeno. V atmosféře, kde jediná pozitivní reakce očividně spočívala v tom, že jsme odmítli přijmout baletní soubory, sportovní družstva a obchodní delegace – postoj, který jsem ve svém projevu označil za chybný – nebylo jednoduché osvětlit, že je uvolnění neméně důležité, než odhodlanost se bránit. O šest měsíců později se ukázalo, že se náš otevřený názor stále více vyvíjel v tomto směru. Na dva dny byl svolán parlament. Bylo nám jasné, že sněmovna nebude chtít debatovat o československé otázce více než den. V zhledem k rostoucím starostem, které nám uchystala situace v Nigérii, jsem kolegům navrhl, aby o ní diskutovala ve čtvrtek…“
Pramen: Wilson, H.: Die Staatsmaschine. Erinnerungen des britischen Premiers 1964-1970, Vídeň 1972, s.398-402
|
