|
|
|
Vietnam byl v době druhé světové války okupován Japonskem. Formálně však stál v čele Vietnamu císař Bao Dai. Ten byl 20. srpna 1945 donucen k rezignaci. Když vyhlašoval Ho Či Min nezávislý stát, opíral se o podporu svého hnutí, Vietnamské ligy pro nezávislost (Vietminh). Ten byl založen Ho Či Minem během jeho exilu v Číně v roce 1941. O dva roky později se hnutí přesunulo do Vietnamu. Bylo podporováno západními spojenci při bojích proti Japoncům. Vietnam byl francouzskou kolonií, jakožto součást Francouzské Indočíny. Vietminh se sice podílel významnou měrou na porážce Japonců ve Vietnamu, nicméně Francie neměla zájem na výsadním postavení tohoto hnutí. Naopak chtěla v Indočíně obnovit status quo ante bellum (předválečný stav). V tomto se shodovali i s Brity. Proto byli japonští zajatci po válce opět vyzbrojeni a v úvodních týdnech pomáhali Francouzům v získání kontroly nad Vietnamem. Vyhlášení VDR samozřejmě nemohla Francie uznat. V pomoci Francii se angažovali Britové a Čankajškovi Číňané. Postoj Spojených států byl ale odlišný. Američané z hloubi duše nesnášeli slovo kolonialismus. Proto nemohli Francouzi s jejich pomocí v žádném případě počítat. Vietnamské gerily začaly napadat nově příchozí francouzská vojska. V zemi vypukla skutečná válka. Zahraniční situace hrála Vietminhu do not. V říjnu 1949 vyhlásil Mao ce-tung Čínskou lidovou republiku (ČLR) a poměr sil ve východní Asii se rázem změnil. Spojené státy se začaly obávat o budoucnost celé oblasti. Měli strach z toho, co o pět let později definoval prezident Eisenhower jako „efekt domina“ – pád Vietnamu by mohl přinést vítězství komunistů i v Thajsku, Malajsku a Indonésii. V červnu 1950 napadla Severní Korea svého jižního souseda. Vypukl krvavý korejský konflikt. Američané, u vědomí nebezpečí dalšího šíření komunismu, začali Francouze finančně podporovat. SSSR a ČLR uznaly Vietminh za oficiální vládu Vietnamu. Tím se stal Vietnam definitivně bojištěm studené války. V roce 1953 se zahraničněpolitická situace začala částečně měnit. Stalin zemřel, do Bílého domu nastoupil Eisenhower a v Koreji bylo podepsáno příměří. Situace ve Vietnamu vypadala navenek stále stejně. Ve skutečnosti však již byli Francouzi osmiletou válkou unaveni. Američané sice platili asi dvě třetiny celkových francouzských nákladů, ale narůstající počet mrtvých Francouzů se stával problémem v samotné Francii. Koncem roku 1953 postupovala vietnamská vojska směrem k Laosu. Francouzi se rozhodli přehradit jim cestu a poslat část svých jednotek do týlu nepřítele. Vrchní velitel francouzských vojsk, generál Navarre, rozhodl, že se výsadek uskuteční na přesunuté základně Dien-bien-phu. Jednotka v této pevnosti měla být ze vzduchu zásobována, měla odolat případným vietnamským útokům a po posílení měla vítěznou bitvou vytvořit příznivé podmínky pro ukončení války. 20. listopadu 1953 Francouzi výsadek uskutečnili. V pevnosti bylo připraveno, pod velením plukovníka de Castries, 10 000 francouzských vojáků. Proti nim stál generál Giap, spoluzakladatel Vietminhu a přítel Ho Či Mina, který disponoval 50 000 muži. Francouzi předpokládali, že nepřítel bude mít maximálně dvojnásobnou převahu a navíc bude jen špatně vyzbrojen. Ve skutečnosti však byla převaha Vietminhu 5:1 co do počtu mužů a navíc disponovali Vietnamci i dvěma sty děly. Začátkem března 1954 byli Vietnamci připraveni. 13. března začal útok. Po třech dnech byly prolomeny předsunuté pozice Francouzů. Francie žádala o pomoc USA. 23. března navštívil náčelník generálního štábu francouzské armády generál Ely amerického ministra zahraničí Dullese. Ten odpověděl, že USA pomohou Francii pouze za předpokladu, že dojde k vytvoření silné koalice společně s Británií, Austrálií a dalšími státy. Prezident Eisenhower věděl, že toto spojenectví nenastane, alespoň ne tak rychle, než padne Dien-bien-phu. Ve skutečnosti nechtěl Eisenhower žádnou vojenskou angažovanost USA v této oblasti. Obrátil se sice písemně na Churchilla (tehdy byl opět ministerským předsedou Británie), ale ani on neměl příliš velký zájem o rozšíření konfliktu. Vojenská angažovanost ve Vietnamu hrozila zapojením Číny a potažmo i SSSR a to bylo příliš velké riziko. Francouzský osud u Dien-bien-phu byl zpečetěn. Útoky Vietminhu pokračovaly. Situace francouzských vojáků byla beznadějná. 1. května přišel poslední velký útok Vietminhu a 7. května se Francouzi vzdali. Ženevská konference o Indočíně Ještě v době bojů u Dien-bien-phu byla zahájena diplomatická jednání o budoucnosti Francouzské Indočíny. Jednání probíhala na neutrální půdě – v Ženevě – ve dvou etapách. Od 26. dubna do 17. června, dále pak od 10. do 20. července 1954. Jednání se účastnili zástupci devíti zemí: ČLR, Francie, Kambodža, Laos, SSSR, USA, Velká Británie, VDR (severní Vietnam), Vietnamská republika (jižní Vietnam),. Západní mocnosti, k nimž se posléze připojila Čína, požadovaly odlišný postoj ke státům Indočíny (Laos, Kambodža, Vietnam). V otázce Laosu a Kambodže došlo ke shodě – oba státy získaly formální nezávislost a postavení neutrálních zemí. Během následujících měsíců z nich měly být staženy veškeré cizí jednotky. V otázce Vietnamu již taková shoda nepanovala. Západním státům s pomocí Číny se nakonec podařilo prosadit rozdělení Vietnamu na dvě části. Severní Vietnam měl být pod vládou Ho Či Mina s hlavním městem Hanojí, jižní Vietnam, nekomunistický, měl v čele staronového vládce Bao Daie s hlavním městem Saigonem. Dělící čarou mezi oběma státy měla být 17. rovnoběžka, kolem níž mělo být vytvořeno demilitarizované pásmo. Na léto 1956 byly naplánovány volby, které měly ukázat další budoucnost Vietnamu. Politická jednání nebyla tím jediným, k čemu v Ženevě docházelo. Zejména Čína využila této situace k podpisu několika obchodních dohod. Podepsané dohody obsahovaly několik významných bodů. Mezi účastnickými stranami bylo stvrzeno příměří, země Indočíny nesměly být členy žádného vojenského paktu, byl zakázán dovoz zbraní do těchto zemí. Kontrolu nad dodržováním dohod měly jednak komise složené ze znepřátelených stran (vždy po třech členech), dále pak také mezinárodní komise pro Kambodžu, Laos a Vietnam. Byly složené ze zástupců Indie, Kanady a Polska. Podepsané dohody však nehodlala dodržovat žádná ze stran. Pozdější prezident Nixon to později popsal takto: „Na konferenci se sešlo devět zemí, vydalo šest jednostranných deklarací, tři dvojstranné dohody o příměří a jednu nepodepsanou deklaraci.“ Komunistické nebezpečí napomohlo vytvoření nového asijského vojenského bloku SEATO. 8. září byl v Manile stvrzen podpisem zúčastněných států – Austrálie, Filipíny, Francie, Nový Zéland, Pákistán, Thajsko, USA, Velká Británie. Byl však spíše proklamací než skutečnou silou. Situace v Indočíně však stále byla nanejvýš napjatá. V Kambodži byl sice relativní klid, Laos se však zmítal v občanských válkách a vojenských diktaturách. V jižním Vietnamu se moci po další nucené abdikaci Bao Daie chopil diktátor Ngo-Dinh-Diem. Zpočátku byl podporován Spojenými státy. Po několikaleté diktatuře, 2. 11. 1963 však byl za pomoci CIA zavražděn. Ještě předtím, v roce 1961 vydal prezident Kennedy souhlas s dodávkami válečného materiálu a vysláním dalších vojenských poradců. USA se tak stále více zaplétaly do komplikované situace v jižním Vietnamu. Na severu získal absolutní moc Ho Či Min. Jeho cílem bylo sjednotit Vietnam pod komunistickou nadvládou. V roce 1955 získal půjčky ze SSSR a Číny. Koncem padesátých let vyhlásil podporu komunistickým gerilám v jižním Vietnamu. Zde pak v šedesátých letech plnila prodlouženou ruku Hanoje nově vytvořená Fronta národního osvobození (FNO) a zejména její vojenská složka – národně osvobozenecká armáda (Vietkong). |
