|
|
|
V lednu 1959 vstoupily kubánské partyzánské jednotky pod vedením Fidela Castra vítězně do Havany. Završily tak několikaletý boj. Castrovi se podařilo svrhnout sedmiletou vládu diktátora Batisty, aby ji nahradil diktaturou svou. Počátky Castrovy vlády byly neseny v duchu jakýchsi sociálně utopistických představ. Neexistoval ani parlament a Castro pod rouškou „přímé demokracie“ získával vliv nad všemi oblastmi lidského života. Přesto však nechtěl v těchto chvílích vést ostře protiamerickou kampaň. Spojené státy vždy považovaly oblast Karibiku za životně důležitou. Hleděly proto na Castrovy akce se značným znepokojením. Castro sice navštívil na jaře 1959 USA, narazil tam ale na bariéru silné nedůvěry. Castrovo hnutí však nebylo výhradně komunistické. Teprve s postupem času získávali Castrovi nejvěrnější ty nejvýznamnější funkce. Díky přílišnému přerozdělování a dalším sociálním experimentům se začala rapidně zhoršovat hospodářská situace. Castro zvýšil daně pro těžařské společnosti, čímž sondoval možnosti dalšího omezení privátního sektoru. Americké reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a na jaře 1960 přerušily veškerou pomoc Kubě. Castro na to zareagoval příklonem k Moskvě. Kuba se tak stala dalším z bojišť studené války. A pro Spojené státy to bylo dvojnásob nepříjemné, protože toto bojiště leželo nedaleko samotného území Spojených států. Castro mezitím znárodnil banky a velké průmyslové podniky, na což USA zareagovaly embargem na dovoz zboží na Kubu a zároveň odmítly nákup kubánského cukru (hlavního kubánského exportního artiklu). Silný příklon Kuby k Moskvě (ne zcela nezapříčiněn americkými politickými chybami) přiměl CIA (ústřední zpravodajskou službu USA) k přípravě plánů na převrat. Tyto plány se začaly připravovat v roce 1960 ještě pod patronací prezidenta Eisenhowera. Rok
1960 byl v USA rokem volebním. Republikánský kandidát a Invaze se v zátoce sviní se uskutečnila v polovině dubna 1961. Účastnily se jí jednotky kubánských exulantů. Díky tomu, že Kennedy odvolal letecké krytí, díky špatně vybranému místu invaze a díky silné podpoře Castrovi z řad místních obyvatel invaze ztroskotala. Castro poté žádal pomoc Sovětského svazu. Chruščov byl tehdy v nelehké pozici. Jeho postavení nebylo vůbec pevné a konzervativní kruhy získávaly stále větší moc. Chruščov se rozhodl pomoci Kubě instalací raket středního doletu (R-12, podle označení USA SS-4) na kubánských základnách. Mělo jít v podstatě o odpověď na rozmístění amerických raket stejné třídy (Jupiter a Thor) v Turecku a Itálii. V polovině léta 1962 se rakety tajně na Kubu převezly. Americké zpravodajské službě tento fakt unikl, ale záhy se ve Washingtonu začaly objevovat různé spekulace o přítomnosti těchto raket na Kubě. Kennedy varoval Sovětský svaz, aby žádné rakety na Kubě neinstaloval a byl Moskvou ujištěn, že se tak neděje. Kennedy však Rusům nedůvěřoval a nechal si vyhotovit speciální fotografie z průzkumného letounu U-2. 14. října 1962 letoun průzkum provedl a o dva dny později měl Kennedy v ruce důkaz o ruské lži. Kennedy svolal skupinu svých poradců, kde společně řešili možná americká protiopatření. Prezident zamítl možnost vojenského úderu. SSSR by mohl jako odvetu provést útok na Západní Berlín či raketový úder na základny Jupiterů v Turecku a Itálii. Kennedy se pak chvatně setkal se sovětským ministrem zahraničí Gromykem, ten jej opět ujistil, že se na Kubě nenachází žádné útočné rakety. 20. října se konala prezidentská porada o dalším postupu. Po složitých jednáních se dospělo k uvalení námořní blokády Kuby (oficiálně Kennedym označované za „karanténu“). O den později seznámil Kennedy Američany ve svém televizním vystoupení s aktuální situací. Oznámil svůj úmysl vyhlásit karanténu, která se o dva dny později stala skutečností. 23. října ukázali Američané své letecké snímky i na půdě OSN, což způsobilo velkou slovní přestřelku mezi americkým a sovětským delegátem. Situace se stávala v pravdě dramatickou. Vše navíc doplňovaly ostré diplomatické nóty mezi oběma státy. I po vyhlášení karantény směřovaly sovětské lodě ke Kubě. Vyvstala otázka – nechají je Američané proplout nebo na ně zaútočí. Útok by mohl vyvolat válku, pokud by je Američané nechali proplout, ukázali by svoji slabost a karanténa by se stala pouhou nafouklou bublinou. Situace se dramatizovala. Na hranici pásma karantény se však sovětské lodě zastavily. Situace se na chvíli uklidnila, ale ten klid byl jen pověstným klidem před možným příchodem bouře. Tato bouře by však v konečném důsledku mohla znamenat zkázu světa. Musel tedy přijít čas pro trpělivou diplomacii. Diplomatické aktivity se odvíjely na několika frontách – korespondence Chruščova s Kennedym (tzv. „horká linka“ tehdy ještě neexistovala), jednání ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho (prezidentova bratra) s ruským velvyslancem Dobryninem, i kontakty mezi KGB a CIA. 26.
října poslal Chruščov umírněnou nótu, která se zdály být 27. října však přišla nejen výše zmíněná nová Chruščovova nóta. Stalo se i něco ještě nepříjemnějšího. Kubánská raketová obrana sestřelila americký letoun U-2, jehož pilot zahynul. Část Kennedyho poradců žádala protiúder. Mezitím se znovu sešli R. Kennedy a Dobrynin. Kennedy vyslovil ochotu odvést z Evropy rakety, ale ne veřejně, pouze jako tajný dodatek vzájemné dohody. Navíc vymyslel Robert Kennedy téměř geniální tah, co se týče dvou odlišných Chruščovových nót z 26. respektive 27. října. Navrhl odpovědět kladně na první nótu a druhou ignorovat. 28. října konečně oznámil Chruščov úmysl SSSR stáhnout útočné zbraně z Kuby. Deinstalace a odvoz do SSSR pak skutečně nastal. K 20. listopadu byla zrušena karanténa. Nastalo sice ještě několik menších problémů víceméně technického rázu, kubánská raketová krize však skončila a nebezpečí jaderné války bylo zažehnáno. V dohodě SSSR odvezl své rakety z Kuby a zavázal se, že je nebude znovu instalovat. USA se zavázaly, že nenapadnou Kubu a v tajném dodatku slíbily stažení raket středního doletu z Evropy. Jak tedy celá akce dopadla, jinými slovy, kdo byl skutečným vítězem této obrovské krize? Na to existují různé názory. Chruščov to (i ve svých pamětech) prezentoval jako své vítězství, neboť se mu podařilo získat záruky bezpečnosti pro Kubu. Navíc donutil Američany stáhnout rakety z Turecka a Itálie. Američané naopak mohli cítit své vítězství v tom, že ve válce nervů měli nakonec navrch. Podařilo se jim odvrátit riziko rozmístění nepřátelských raket v bezprostřední blízkosti území Spojených států. Navíc Chruščov by těžko podstupoval riziko války jen kvůli získání záruk „svobody“ pro Kubu. Jistě hodlal sehrát velkou partii se svými trumfy v podobě raket středního doletu poblíž USA. Tuto velkou hru však prohrál. Dá
se tedy hovořit nejspíše o nerozhodném výsledku, neboť Na zasedání Severoatlantické rady (nejvyšší orgán NATO) v prosinci 1962 byl americký postup schválen. Na lednovém setkání rady v Ottawě pak bylo dohodnuto stažení zastaralých raket z Evropy. Měly je nahradit nové a vysoce moderní rakety Polaris umístěné na ponorkách ve Středozemním moři. Jupitery tak byly více než stoprocentně nahrazeny. Politické důsledky byly významné. Obě mocnosti si uvědomily riziko možné války a vzaly si ponaučení. Již nikdy nebyla situace tak nepjatá jako v roce 1962. Přímým důsledkem pak bylo zhotovení „horké linky“, přímého spojení mezi oběma hlavami států. Tato linka měla být použita právě v takto vyhraněných chvílích. Co se týká samotné Kuby, měla pro ni krize dalekosáhlé důsledky. Castro byl velmi zklamán sovětským postojem. Na druhou stranu mu to poskytlo záruky, že se nebudou USA do jeho záležitostí vměšovat. V konečném důsledku tak přinesla krize Castrovi neomezenou moc nad ostrovem a znamenala nástup diktatury komunistického typu. Castro díky zárukám dohody mocností přežil už funkční období deseti amerických prezidentů. A naděje na svobodu pro Kubánce je tak stále v nedohlednu…
|
dosavadní viceprezident Nixon podlehl těsně demokratu Kennedymu. A právě
nový prezident měl o akci definitivně rozhodnout. Kennedy sice dal souhlas,
ale plány byly pozměněny.
průlomem. Chruščov navrhl výměnu – SSSR stáhne útočné rakety a USA se
zaváží nenapadnout Kubu. To učinil Chruščov zřejmě z obavy z možného
amerického útoku. Poté, co však zjistil, že toto nebezpečí nehrozí, o
den později ve své další nótě požadavky přitvrdil – žádal reciproční
opatření USA, tak že stáhnou Jupitery a Thory z Evropy. Situace se opět
vyostřila.
Chruščovův další trumf v podobě stažení Jupiterů z Evropy se
ve skutečnosti ukázal být nicotným. Jupitery a Thory měly být instalovány
již koncem 50. let. Tehdejší prezident Eisenhower to však odkládal. Tyto
americké rakety již byly zastaralé. Kennedy je rozmístil a pak toho mohl
pouze litovat, protože už v době krize měl v úmyslu je z Evropy
odvézt.