Francouzsko-německé usmíření

1958-1963

 V letech 1756-1763 sváděly boje v sedmileté válce dvě znesvářené koalice – Francie s Rakouskem proti Prusku a Británii. O půlstoletí později pak bojovala silná Napoleonova Francie proti koalici Rakouska, Pruska, Británie a Ruska. Příznačné bylo, že v obou případech stály proti sobě dva státy – Francie a Prusko.

V roce 1806 pokořila Francie Prusku v bitvách u Jeny a Auerstedtu, Prusové opláceli svým včasným příchodem u Přestanova i u Waterloo. V roce 1870 pokořili Prusové svého soka v souboji titánů. Sebrali mu Alsasko a Lotrinsko. Ve velkém sále zámku Versailles pak provokativně korunovali vítězové německého krále Viléma I. V první světové válce se Francie dalšímu německému výpadu ubránila. Pomstila se pak tím, že nadiktovala poraženému Německu potupné podmínky v tom samém sále, kde byl korunován německý císař. Vzali si zpět Alsasko a Lotrinsko a návdavkem kontrolu nad částí německého území. Ještě předtím podepsali Němci kapitulaci v železničním vagónu. V tom samém vagónu pak podepsala kapitulaci Francie v roce 1940. Němci si vzali pod svou kontrolu značnou část francouzského území. Po válce zase Francouzi těžili z momentální převahy a převzali kontrolu nad jednou okupační částí Německa.

Tak to mohlo v historii dál pokračovat. Kdyby ovšem ona churchillovská poválečná velkomyslnost nakonec nezvítězila. Jenomže k oné velkomyslnosti vedla po skončení války ještě daleká cesta. Rozhodli se jí urazit dva nejvýznamnější pováleční politici obou zemí – Charles de Gaulle a Konrád Adenauer.

Počátky

18.4. 1951 podepsali zástupci tzv. „šestky“ (Francie, Itálie, Německo a státy Beneluxu) smlouvu o vzniku Evropského společenství uhlí a oceli. Šlo o průlomovou smlouvu nejen v ekonomických otázkách, ale i politických. Společná kontrola a vytvoření volného trhu dvou strategických surovin, uhlí a oceli, prakticky vyloučila možnost další války mezi Francií a Německem.

Rok 1956 přinesl nejen revoluci v Maďarsku, ale z hlediska Francie klíčovou suezskou krizi. Zatímco Británie se po nezdaru v Suezu ještě více přimkla k USA, Francie začala toužit po větší samostatnosti. Měřítkem síly byl v té době jaderný arzenál. Francie tak začala přípravy na vytvoření samostatného francouzského jaderného programu. Protože však šlo o projekt finančně velice náročný, začala spolupracovat s Německem, které tehdy prožívalo svůj hospodářský zázrak.

Lepší spolupráci však brzdil jeden problém – Sársko. Francie z něj chtěla původně vytvořit nezávislý stát, přesněji řečeno stát formálně závislý na ní. V roce 1955 však konečně kývla na vypsání referenda v Sársku tak, aby si její občané sami zvolili svoji budoucnost. Hlasování dopadlo jednoznačně ve prospěch navrácení se do Německa. 27. října 1956 byla podepsána tzv. Sárská smlouva a k 1. lednu 1957 se Sársko připojilo ke Spolkové republice Německo.

V únoru 1958 byla mezi oběma státy podepsána tajná dohoda o vědecké a technické spolupráci, k níž se připojila Itálie. K kuloárech se dokonce začínalo nesměle hovořit o faktické spoluúčasti Německa na francouzském jaderném arzenálu. Všechny tyto spekulace ale nakonec ukončily události jara a léta 1958 ve Francii. Vláda se především kvůli krizi v Alžírsku rozpadla a novým premiérem se stal de Gaulle. V prosinci téhož roku byl zvolen prezidentem.

Schůzky vůdců

De Gaulle nastupuje v době označované za tání ve vztazích mezi velmocemi. V roce 1959 přijíždí Chruščov do Camp Davidu na návštěvu Eisenhowera. V té době však již vnikají zárodky dvou krizí – kubánské raketové a berlínské. De Gaulle cítí, že je mu osud nakloněn. Touží po obnovení zašlé slávy Francie. Hovoří o Evropě národů jako protiváze federalismu i bruselské byrokracii a Evropě od Atlantiku po Ural jako protiváze USA. Uvědomuje si však reálnou  sílu Francie a hledá dalšího spojence. Ideálním se mu jeví Německo. Je ekonomicky nesmírně silné a zároveň politicky nesmírně slabé. Ví, že ve spojenectví s ním to bude vždycky Francie, kdo bude tím prvním. Hegemonie Německa je z důvodů nacistických hrůz nepřijatelná i pro samotného německého kancléře.

Je vyslán první signál. 19. září 1958 odcestoval Adenauer na návštěvu de Gaulla. Navštěvuje jeho sídlo v Colombey-les-deux-Églises. Před vchodem zdraví generál kancléře dokonce německy. Nikdy předtím ani potom nenavštívil toto generálovo soukromé sídlo žádný cizí politik. To je výraz té nejvyšší úcty. Ačkoli probíhá schůzka i vše ostatní v přátelském duchu, jde z obou stran více o sňatek z rozumu než z lásky.

Gaullovy argumenty již byly zmíněny. I Adenauer uvažuje pragmaticky. Jednání s Francii jako rovný s rovným pomáhá Německo navrátit do společenství civilizovaných národů. Nemá příliš vysoké mínění o svých krajanech, kteří jsou pochopitelně stále ovlivněni třicátými a čtyřicátými léty. V opuštění izolace partnerstvím s Francií vidí šanci k překonání nacistického traumatu. Navíc potřebuje silného spojence proti komunismu. Ústupky Británie i USA v době berlínské krize mu signalizují, že antikomunismus obou velmocí není tak silný jak se tváří. Britským i americkým politiků proto již tolik nedůvěřuje (samozřejmě s čestnou výjimkou svého přítele a zatvrzelého antikomunisty ministra zahraničí USA Dullese, který ovšem z důvodu nemoci musel odstoupit). Naopak generál de Gaulle stojí v krizi pevně po Adenauerově boku a obhajuje sjednocení Německa – protože moc dobře ví, že to není v této chvíli možné.

Ještě stále jako předsedovi vlády oplácí Adenauer generálovi pozvání a de Gaulle přijíždí v listopadu 1958 do Bad Kreuznachu. Vcelku přátelskou atmosféru ve vztazích obou států narušil generál, když 15. března 1959 uznal hranice Polska na linii Odra-Nisa. Přesto ani tento akt proces smíření nezmařil. Do roku 1962 se oba státníci setkali patnáctkrát, strávili jednáním více než sto hodin a vyměnili si na čtyři desítky dopisů.

Vyvrcholení přišlo v červenci 1962. Adenauer přijel po Paříže na oficiální návštěvu francouzského prezidenta. Německý kancléř byl ubytován v budově ministerstva zahraničí. Byla to velká pocta, neboť tato budova hostila jinak výhradně hlavy států, nikoli „pouze“ předsedy vlád.  Bylo to ještě pikantnější tím, že v této historické budově se v  minulosti povětšinou připravovaly plány proti Prusku, později Německu. Oba státníci během návštěvy shlédli společnou přehlídku tankových divizí a leteckých svazů. To hlavní, cesta která vstoupila do historie, však mělo teprve přijít. De Gaulle ve svých pamětech vzpomíná: „Cesta končila v Remeši., symbolu našich starých tradic, ale také dějišti nesčetných klání mezi oběma nepřáteli na život a na smrt, od někdejší germánské invaze po bitvu na Marně. V katedrále, jejíž rány ještě nebyly zcela zahojeny, spojili první Němec a první Francouz svoji modlitbu, aby na obou stranách Rýna skutky přátelství překonaly utrpení války.“

Společná modlitba obou vůdců byly pro Německo, spolu s pokleknutím Willyho Brandta ve varšavském ghettu a pózou Kohla s Mitterrandem ruku v ruce u verdunského pomníku, těmi největšími symboly pokusu překlenout historické tragédie.

Smlouva o přátelství

            Již v září roku 1949 prohlásil Adenauer ve Spolkovém sněmu: „Francouzsko-německé rozpory, které ovládaly po staletí evropskou politiku... musejí být s konečnou platností sprovozeny ze světa.“ Po podpisu Elysejské smlouvy kancléř poznamenal, že „smlouva je důležitá, protože Francie už nebude provádět politiku proti Německu a Německo proti Francii.“ Navíc podle něj smlouva rozhodně není namířena proti třetí zemi. De Gaulle pak dokonce prohlásil, že „bez německo-francouzského smíření nebude žádná Evropa.“

Zbýval už poslední úkon, kterým by se onen sňatek z rozumu právně stvrdil. Jednání o smlouvě bylo pospěšné. Smlouva samotná obsahovala nejen klauzule o politické spolupráci, ale měla se dotknout i života obyvatel obou států. Její součástí byly i klauzule o spolupráci hospodářských záležitostech, kulturní spolupráce i výměny mládeže. Vše však mělo jeden základní nedostatek – rozdílnost v chápání významu smlouvy.

Formálně byla Smlouva o přátelství podepsána 22. ledna v Paříži. Díky místu konání je dnes známá pod označením Elysejská smlouva. Francouzi ji považovali za vhodný nástroj k zisku statutu evropské velmoci. Pro Němce byl spíše potvrzenkou k návratu do civilizované Evropy. Navíc, zatímco de Gaulle v této době Francii řídil jako téměř neomezený vládce, doba Adenauerovy  moci končila. A jeho nástupce Erhard jednoznačně preferoval orientaci na USA.

Vše se projevilo při ratifikaci smlouvy v německém Spolkovém sněmu. Ten ji sice schválil, ale vynutil si přijetí preambule, ve které byly zmíněny vazby na USA a odmítnuty zvláštní vztahy s Francií. To bylo součástí vnitrostranického boje tzv. atlantistů a gaullistů ve vládní CDU-CSU. K nelibosti generála tak byl jeho triumf změněn v Pyrrhovo vítězství.

Již několikrát bylo naznačeno, že Německo a Francie byly symbolizovány jejich vůdci. Co vlastně měli společného a čím se lišili?

Pan generál a pan kancléř

            Přestože oba muži reprezentovali svým způsobem zcela odlišný svět, byli si v mnohém podobní. Při rozhovorech trávili spoustu času bez tlumočníků, aniž by jeden z nich dobře ovládal jazyk toho druhého. Spojovalo je především jejich postavení ve svých zemích. Oba byli autoritami respektovanými doma i v cizině. Dá se s nadsázkou říci, že vládli jako monarchové. Oba byli katolíci se silným konservativním přesvědčením. Oba měli silnou vůli prosazovat svoji vizi, byli nesmírně pracovití. Žádný z nich si nedělal iluze o „obyčejných“ lidech své země, neměli valného mínění o parlamentu. Byť byli oba pochopitelně demokraty, preferovali spíše vládu pevné ruky. Nebyli příliš sdílní ke svému okolí a své skutečné plány do poslední chvíle vždy tajili.

            Přes tyto shodné rysy však existovalo více věcí, které je rozdělovaly. De Gaulle byl nacionalista, snil o velké, silné, mocné Francii jako vládkyni Evropy. Často hovořil o „skvělé Francii“ či „velkém národě“. Adenauer nacionalismus bytostně nesnášel – dokonce jej označil za „rakovinu Evropy“. De Gaulle častokrát vystupoval na veřejnosti v uniformě, Adenauer byl zjevný civilista. Přestože kancléř nebyl vysloveně špatný řečník, generálovi nemohl v tomto směru konkurovat. Rozdíl byl i v tom, jak se dostali oba k moci. De Gaulle podepsal v roce 1944 přátelskou smlouvu se Sovětským svazem a byl podpořen v nástupu k moci francouzskými komunisty. Adenauer se stal kancléřem mimo jiné právě díky svému antikomunismu.

            Generál bojoval za vizi Evropy národů, kancléř by viděl raději nadnárodní svazek. Generál chtěl Francii jako hegemona Evropy, kancléř se spokojil s rovnoprávným členstvím v EHS a NATO. Navíc chtěl Adenauer NATO posílit, de Gaulle dokonce vystoupil z vojenských struktur této organizace. Adenauer chtěl docílit spoluprací s Francií spoluúčast Německa na jaderném arzenálu Francie, což bylo pro generála naprosto nepřijatelné.

            Jaderný program a jeho význam byl vůbec Achillovou patou vztahů. Gaulle chtěl, aby Francie měla společně s USA a Británií zvláštní postavení v NATO. Což by se rovnalo faktické nadvládě těchto tří mocností nad ostatními členy. S Německem v této koncepci nepočítal. Občas navíc se generál nechoval vůči Německu příliš kolegiálně, ale naopak jeho postoj lze označit za téměř pohrdavý. To například předvedl, když během schůzky s německými partnery po absolvování svého prvního úspěšného jaderného pokusu prohlásil, že „státy bez atomové bomby jsou satelity.“

            Poslední velkou rozmíškou mezi oběma byl již výše naznačený vztah k SSSR. Adenauer věřil v tvrdý postoj Francie proti sovětskému svazu. A generál jej v tomto především v době berlínské krize utvrzoval. Dokonce hovořil o německém sjednocení. A kancléř si to vysvětloval tak, že na de Gaulla se v tomto směru může v každém ohledu spolehnout. Jenomže generál podporoval sjednocení pouze proto, že věděl že je v této chvíli neuskutečnitelné. A ve chvíli, kdy se mu hodilo změnit politiku (po vyřešení alžírského problému), prostě ji otočil o sto osmdesát stupňů – ke značné nelibosti Adenauerova nástupce.

            I toto je důkazem, že šlo, zejména ze strany francouzského prezidenta, o pouhý sňatek z rozumu.

Pokračovatelé

Po odchodu Adenauera se kouzlo osobních vztahů mezi vrcholnými představiteli Francie a Německa načas vytratilo. Kancléř Erhard si spíše rozuměl s Lyndonem Johnsonem než s de Gaullem. A jejich následovníci Pompidou a Brandt rovněž nenapodobili oba velké vůdce předchozích desetiletí. Více se změnilo až ve druhé polovině 70. let, které určovalo přátelství francouzského prezidenta Giscarda d’Estaing s kancléřem Schmidtem a poté v 80. letech obrovské a upřímné přátelství mezi Mitterrandem a Kohlem. Socialista Francois Mitterrand dokonce při svém projevu ve Spolkovém sněmu v lednu 1983 u příležitosti 20. výročí podpisu Elysejské smlouvy podpořil v následujících německých volbách konservativce Helmuta Kohla oproti socialistovi Schmidtovi.

I v současnosti tandem Chirac-Schröder navazuje na politiku „sňatku z rozumu“. Politiku jakou představovali první usmiřitelé francouzsko-německých vztahů - Charles de Gaulle a Konrád Adenauer.

Na začátek textu