Komuniké ministrů zahraničí a obrany zemí NATO u příležitosti zvláštního jednání o podmínečném rozhodnutí o rozmístění raket středního doletu.

 

Brusel, 12. prosince 1979

 

  1. Ministři zahraničí a obrany se setkali 12. prosince 1979 v Bruselu na zvláštním zasedání.
  2. Ministři odkazují na vrcholnou schůzku z května 1978, během níž vyjádřily vlády své politické odhodlání čelit výzvě, kterou představuje dlouhodobý intenzívní vojenský nárůst na straně Varšavské smlouvy.
  3. Postupem času rozvinul Varšavský pakt velký a trvale rostoucí nukleární potenciál, což bezprostředně ohrožuje Západní Evropu a má strategický význam pro evropské spojenectví. Tato situace se během posledních let přiostřila především kvůli sovětskému rozhodnutí uskutečnit program vydatné modernizace a posílení jejich rozsáhlého nukleárního systému. Především rozmístil SSSR rakety SS-20, které představují díky své lepší přesnosti, pohyblivosti a dosahu, stejně tak i vyzbrojení vícehlavicovým naváděcím systémem, významné vylepšení oproti dřívějším systémům. Navíc uvedla „Back-fire“ bombardér, který je podstatně výkonnější než ostatní sovětské letouny, které byly dosud zamýšleny pro kontinentální úkoly. Zatímco SSSR si v této době vytvořil zároveň kvalitativní i kvantitativní převahu v nukleární systémech raket středního doletu, odpovídající potenciál Západu zůstal ve stejném stavu. Kromě toho tyto západní systémy zastaraly, a zvyšuje se tak rozsah jejich zranitelnosti.
  4. Současně SSSR modernizoval a rozmnožil také své jaderné systémy kratšího doletu, čímž celkově kvalitu svých konvenčních vojsk významně zlepšil. K tomuto vývoji dochází na pozadí rostoucího sovětského potenciálu v mezikontinentálně-strategické oblasti a vytváření parity se Spojenými státy v této oblasti.
  5. Tento vývoj vyvolal u (západních) spojenců vážné obavy, protože - pokud by měl trvat delší dobu – by sovětská převaha v raketách středního doletu mohla podlomit dosaženou stabilitu v mezikontinetálních strategických systémech. Tímto vývojem by mohla být zpochybněna důvěryhodnost odstrašující strategie spojenců tím, že by se silně zvýraznila mezera ve výběru existujících jaderných odpovědí na agresi.
  6. Ministři konstatují, že nejnovější vývoj  vyžaduje konkrétní opatření spojenců, pokud má zůstat strategie NATO „pružné reakce“ důvěryhodnou. Po intenzivních poradách o alternativních přístupech a poznání postoje partnerů, dohodli se ministři, že společným zájmům aliance bude nejlépe odpovídat, když budou sledovány dva paralelní a vzájemně se doplňující přístupy: Modernizace raket středního doletu a kontrola zbrojení.
  7. Ministři se proto usnesli, že zmodernizují potenciál raket středního doletu NATO rozmístěním amerických pozemních systémů v Evropě. Tyto systémy obsahují 108 odpalovacích zařízení pro Pershing II, které nahradí dosavadní „Pershing I  a“ a 464 ze země vystřelovaných řízených střel s plochou dráhou letu.

Veškeré systémy budou vybaveny vždy jednou bojovou hlavicí. Všechny země, které se toho času podílejí na integrované obranné struktuře, se tohoto systému zúčastní. Rakety budou umístěny ve vybraných zemích a určité vedlejší výdaje budou společně hrazeny ze stávajících dohod o financování v rámci NATO. Program nezvýší pro NATO význam jaderných zbraní. V této souvislosti se ministři shodli, že integrální součástí modernizace raket středního doletu bude co možná nejrychlejší stažení 1 000 amerických jaderných hlavic z Evropy. Budoucně se ministři usnesli, že 572 jaderných hlavic raket středního doletu bude v rámci tohoto snížení stavu rozmístěno. To v sobě nutně zahrnuje přehodnocení priorit s následkem, že počet bojových hlavic nosičů jiných typů a kratšího dosahu klesá. Dodatečně vzali ministři s uspokojením na vědomí, že Jaderné plánovací oddělení plánuje přesné šetření způsobu, rozsahu a podkladů k nekritickému přizpůsobení  se rozmístění raket a jejich možným dopadům na vyváženost úkolů a systémů v celém jaderném arzenálu NATO. Toto vyšetřování se stane podkladem obsažné zprávy ministrům Jaderného plánovacího oddělení na podzim 1980.

  1. Ministři přisuzují velkou roli kontrole zbrojení jako příspěvku k stabilnímu poměru sil mezi Východem a Západem a podpoře procesu uvolňování. To se zrcadlí v široce založeném spektru iniciativ, které jsou v alianci zkoumány s cílem podporovat další uvolnění a kontrolu zbrojení v 80. letech.

Ministři považují kontrolu zbrojení za integrální součást snahy aliance zajistit nezmenšenou jistotu svých členských zemí a vytvořit strategickou situaci mezi Východem a Západem na oboustranně nízké úrovni stabilní, předvídatelné a ovladatelné kontrole zbrojení. V tomto ohledu schvalují přínos, jaký plní k dosažení tohoto cíle smlouva SALT II. (tato smlouva však nebyla nikdy ratifikována – pozn. aut.)

  1. Ministři jsou toho názoru, že  na základě smlouvou SALT II dosaženého znepokojivého zvýšení sovětského potenciálu raket středního doletu, by měly být určené americké a sovětské rakety středního doletu zahrnuty do snahy docílit kontrolou zbrojení stabilní rozsáhlou rovnováhu nízkých stavů jaderných zbraní na obou stranách. To byly dřívější návrhy Západu, které teprve nedávno vyjádřil připravenost přijmout sovětský generální tajemník Brežněv, zahrnout sovětské a americké systémy do smluv o kontrole zbrojení. Ministři zcela podporují rozhodnutí Spojených států přijaté jako výsledek spojeneckých porad o projednání omezení systému raket středního doletu a nabídli SSSR, aby co nejrychleji přijal jednání na základě následujících principů, které jsou výsledkem intenzivních konzultací mezi spojenci:

a)      Každé budoucí omezení amerických systémů, které jsou určeny především pro nasazení raket středního doletu, by měly být doprovázeny odpovídajícím omezením sovětských raket středního doletu.

b)     O omezení amerických a sovětských systémů středního doletu se má jednat bilaterálně krok za krokem v rámci SALT III. (SALT III však nikdy nebyla vážně projednána. Po neúspěchu SALT II a s příchodem nového amerického prezidenta se začalo jednat o nových smlouvách nazvaných START – pozn. aut.)

c)      Bezprostředním cílem jednání by měla být dohoda o omezení amerických a sovětských pozemních systémů raket středního doletu.

d)     Každé smluvené omezení tohoto systému musí být dojednáno podle principu rovnováhy mezi oběma stranami. Omezení by měla být sjednána ve formě, jež stanoví de jure rovnováhu jak pro horní hranice, tak i pro z toho vyplývající práva.

e)      Každé sjednané omezení musí být adekvátně ověřitelné.

  1. Vzhledem ke zvláštnímu významu těchto jednání pro bezpečnost spojenců je pro podporu amerických snah o dohodu vytvořeno mezi spojenci zvláštní vysoce postavené konzultační grémium. Toto grémium bude jednání nepřetržitě doprovázet a informovat ministry zahraničí a obrany. Na konferencích, které se budou konat po půl roce, ministři zhodnotí vývoj těchto i jiných jednání o kontrole zbrojení.
  2. Ministři rozhodli o  těchto dvou paralelně probíhajících komplementárních postupech, aby zabránili v  Evropě závodům ve zbrojení, které jsou způsobeny nárůstem sovětských raket středního doletu. Zároveň aby však zachovali funkčnost strategie odstrašení a tím zaručili bezpečnost členských zemí.

a)      Rozhodnutí o modernizaci včetně závazného určení rozmístění je nutné, aby byly odstrašující a obranná strategie NATO odůvodněné, aby reagovaly věrohodným způsobem na jednostranné sovětské rozmístění raket středního doletu a aby vytvořily základ pro vážná jednání o raketách středního doletu.

b)     Úspěšná kontrola zbrojení, která omezí sovětský nárůst, může posílit bezpečnost spojenců, ovlivnit rozsah potřeb raket středního doletu NATO a v souladu se základní politikou NATO, „odstrašení, obrana a uvolnění“ – jak je psána v Harmelově doktríně – posílí stabilitu a uvolnění v Evropě. Potřeba raket středního doletu NATO bude ve světle konkrétních výsledků jednání přezkoumána.

 Na začátek textu 

 

 

Poznámka: Jedná se překlad z německého originálu.