Německé dilema: Paříž nebo Washington?

(aneb atlantisté versus gaullisté)

 Začátkem 60. let se podařilo překlenout dvě obrovské krize mezi Západem a Sovětským svazem – berlínskou a kubánskou raketovou krizi. Obě skončily nakonec kompromisem akceptovatelným pro obě znesvářené strany.

Zatímco druhá z krizí se odehrávala téměř výhradně mezi SSSR a USA a demokratické západní státy svého amerického spojence podpořily jen na dálku, krize v Berlíně, která vyvrcholila postavením „slavné“ zdi a víceméně utichla po Kennedyho projevu v Západním Berlíně v roce 1963, se již evropských západních mocností silně dotkla. Spolková republika Německo, kterou ztělesňoval její kancléř Adenauer nebyla příliš nadšena z postoje USA, které se se stavbou zdi smířily ani s postojem Británie, která pod vládou premiéra Macmillana nejevila příliš velký zájem svého německého spojence bránit. Třetí evropská mocnost, Francie, se pod vedením prezidenta de Gaulla chopila příležitosti a Německo jednoznačně podpořila dokonce i v názoru na znovusjednocení. De Gaulle tak hbitě získal sympatie nejen německého lidu, ale i části vládní CDU-CSU.

 Doutnající spory

 Zájmy Adenauer a de Gaulla se tak přiblížily. De Gaulle chtěl udělat z Evropy „třetí velmoc“ (pochopitelně pod vedením Francie), k čemuž potřeboval sílu německé ekonomiky a Adenauer chtěl dostat Německo do pozice, která by dostala Německo opět do rodiny evropských demokracií. Francouzsko-německé sbližování bylo nakonec korunováno Smlouvou o přátelství (označováno též jako Elysejská smlouva) podepsanou 22. ledna 1963.

Jenomže s rostoucím optimismem ve spolupráci s Francií u části vládních politiků rostla i nespokojenost odpůrců tohoto směru německé zahraniční politiky. Adenauer stojící za spoluprací s Francií snil o vytvoření „evropské politické unie“, která by se stala skutečně třetím silným uskupením. Veškeré snahy o tento projekt však ztroskotaly paradoxně právě na Francii, neboť nechuť francouzského prezidenta k nadnárodním organizacím byla nesmírná.

Vznikající spor ve vládní CDU-CSU se poprvé výrazněji ukázal 16. května 1963, kdy Spolkový sněm odsouhlasil Elysejskou smlouvu. Dolní komora německého parlamentu ale nakonec přijala i preambuli ke smlouvě, která de facto odmítala zvláštní vztahy Německa s Francií a připomínala spojenectví s USA. To samozřejmě velice nemile překvapilo francouzského prezidenta.

K dalšímu střetu obou myšlenkových proudů došlo o dva měsíce později. Tehdy byla mezi USA, Británií a SSSR podepsána Smlouva o částečném zákazu jaderných zkoušek. Ta se týkala se zákazu zkoušek jaderných zbraní v atmosféře, v kosmu a pod vodou. Tuto smlouvu ignorovaly dvě zbylé tehdejší jaderné mocnosti – Čína a Francie. A právě francouzské odmítnutí podpisu se stalo rozbuškou sporů i na půdě německé vládní strany. V CDU-CSU tak definitivně vznikla dvě křídla – tzv. atlantisté a gaullisté.

 Atlantisté versus gaullisté

 První vážný spor mezi oběma křídly se poprvé objevil, jak již bylo naznačeno, v otázce jaderné smlouvy mezi velmocemi. Gaullisté utrpěli první porážku, když se atlantistům podařilo prosadit připojení podpisu Spolkové republiky Německo k této smlouvě (19. srpna). Zasloužil se o to především nejpřednější atlantista a spolkový ministr zahraničních věcí v jedné osobě Gerhard Schröder (nezaměňovat se jménem současného spolkového kancléře – jedná se o zcela jinou osobnost, navíc člena CDU!!!). Schröder se domníval, že by nepřipojení podpisu mohlo zavést SRN do izolace. Podpis však s sebou nesl jeden velký problém. Signatářem smlouvy byla rovněž komunistická Německá demokratická republika, jejíž existenci Spolková republika neuznávala. Spolková vláda proto vydala okamžitě prohlášení, že tímto aktem SRN neuznává státnost NDR!

Když byl v říjnu 1963 nucen abdikovat kancléř Adenauer, pozice atlantistů zesílila, neboť novým kancléřem se stal jeden z předních členů této frakce Ludwig Erhard. Proti Schröderovi a Erhardovi stáli jako vrcholní gaullisté po odchodu Adenauera především Heinrich von Brentano (bývalý ministr zahraničí) a Franz Josef Strauss (bývalý ministr obrany a šéf CSU). Jaká tedy byla charakteristika obou názorových frakcí?

Gaullisté pečlivě sledovali postoje obou supervelmocí během berlínské a kubánské krize. S jistým znepokojením vnímali snahy o teplení vztahů mezi USA a SSSR. Obávali se totiž, že by se Německo mohlo stát obětí v americké politice uvolňování. Jinými slovy, USA by mohlo za jistých okolností „hodit SRN přes palubu“, pokud by to vyhovovalo jejich politickým zájmům. Chtěli proto posílit váhu Spolkové republiky větším sepjetím se státy západní Evropy, především pak s Francií. V otázce východní politiky trvali na nutnosti zachování Hallsteinovy doktríny. Tato nepsaná koncepce tvrdila, že SRN nebude navazovat styky se zeměmi, které uznají NDR. Přestože název gaullisté jasně naznačuje ke komu že se hlásí (a sám Strauss se označil během své návštěvy de Gaulla již v roce 1958 za prvního gaullistu), je paradoxem, že se brzy tito lidé s de Gaullem v jedné otázce zásadně rozešli. Odmítali totiž jeho vizi „Evropy od Atlantiku po Ural“ a odsuzovali jeho počínající otevírání se Východu. Mezi gaullisty patřili zejména členové bavorské CSU a katolíci z CDU z jižních spolkových zemí.

Naproti tomu atlantisté nepovažovali za pravděpodobné, že by se mohli stát obětí americké politiky uvolňování. Samotné základy bezpečnosti Spolkové republiky viděli právě v pevném spojenectví se Spojeným státy. Podporovali posílení nadnárodních prvků v organizacích v rámci Evropského hospodářského společenství a především vstup Velké Británie do tohoto společenství, který neustále blokovala Francie. Atlantisté totiž právě ve spojení s Británií viděli velkou možnost jak posílit transatlantické vazby díky pevným vazbám ostrovní říše s USA. Spojená státy by tak byly ještě více vtaženy do evropského dění. Co se týče východní politiky, prosazovali atlantisté pružnější postoj. Jádro této frakce tvořili zejména členové CDU ze severních spolkových zemí, kteří nakonec nalezli v parlamentu podporu i opoziční SPD.

Vrchol a vyšumění

Jak již bylo krátce zmíněno v úvodu, bylo v Evropě diskutovanou otázkou vytvoření politické unie. Toto navrhl sám de Gaulle při své návštěvě v Bonnu 3.-4. července 1964. Jeho cílem bylo pochopitelně získat co největší nezávislost Evropy na moci Spojených států. Stejně jako jeho přívrženci v řadách německých gaullistů se obával důsledků politiky uvolnění na Evropu. A zároveň se nažil tuto obavu využít ve francouzský prospěch. Byl okamžitě podpořen Straussem, který využil Francouzovu přítomnost a naopak Erhardovu nepřítomnost k útoku na německého kancléře. Označil Elysejskou smlouvu za počátek „evropské renesance“ a prohlásil, že je v zájmu USA „získat takového evropského partnera, který nevolá o pomoc a neprosí o rady, ale který hraje vlastní roli v koncertu Západu“. Na to zareagoval Erhard velice emotivně (dokonce pohrozil demisí) a prohlásil, že vytvoření unie Německa s Francií by rozčílilo malé evropské státy a Evropu by to v konečném součtu více oslabilo než posílilo a zdůraznil, že se necítí být „v žádném případě satelitem USA, ale jsem nejdřív Němcem, pak teprve Evropanem, který se cítí být spojen s USA.“

K poslednímu velkému střetu došlo opět díky podnětu zvenčí. Po doznění kubánské raketové krize musely Spojené státy podle tajné dohody se SSSR stáhnout z Evropy rakety středního doletu Thor a Jupiter. Okamžitě je ale měly nahradit nové rakety Polaris, již od roku 1960 montované na ponorky. Po dohodách z Nassau (jednání USA a Británie v roce 1962) se počítalo v rámci NATO se vznikem dvou typů jaderných sil. První sestávala z již existujících jednotek a zbraňových komplexů USA a Británie a druhá se měla teprve vytvořit. V květnu 1963 při zasedání Rady NATO v Ottavě došlo ke konsensu v otázce tzv. „mezispojeneckých jaderných sil“ (MLF). Mělo být vytvořeno loďstvo z lodí členských států spadající pod vrchní velení vojsk NATO v Evropě. De Gaulle však začal brzy celý projekt blokovat, nesouhlasil s nadnárodní kontrolou jaderných arzenálů a dokonce začal prohlašovat, že projekt MLF upevňuje moc USA za přispění Británie (i díky tomu vytrvale vetoval přistoupení Británie do EHS).

Tehdy vládnoucí kancléř Adenauer definitivní německé stanovisko k projektu odkládal, neboť nechtěl takto jednoznačně volit mezi Washingtonem a Paříží. Spolková vláda začala vést čitelnou politiku v této věci až s nástupem Erharda, který spolu se Schröderem tento projekt velmi podporoval. Cítil zde možnost čtyřnásobného vítězství. Německo, jakožto nejaderná velmoc by se tak do jisté míry mohla spolupodílet na jaderném projektu, větší síla Německa mu dávala možnosti v rámci východní politiky, cítil další možnost upevnění svazků s USA a v neposlední řadě tu byla šanci porazit gaullisty, stojící na francouzské straně.

Situace v Evropě však nebyla Erhardově vizi příznivá. Poměry ovlivnila změna vlády v Británii, kdy se po desetiletí vlády konservativců dostali k moci labouristé v  čele s premiérem Wilsonem. Ten neměl žádný zájem na projektu a jeho stanovisko postupně začaly zaujímat i další evropské státy. Hlavním důvodem byly ekonomické otázky. Projevila se tradiční evropská nechuť ke zvyšování vojenských výdajů (trvalo ještě další čtyři roky, něž byla vůbec přijata finančně nákladná koncepce pružné reakce).

Poslední pokus o zvrácení trendu se pokusil nastolit ministr zahraničí Schröder na jednání ministrů NATO v Paříži. Schröder obhajoval MLF a argumentoval, že je to šance pro nejaderné státy jak se podílet na celkové jaderné strategii a navíc se tím vytvoří efektivní a důvěryhodný způsob odstrašení protivníka. Oponoval mu však jeho francouzský protějšek Couve de Murville, který vyjádřil pochyby ohledně zásady o nešíření jaderných zbraní. Taková dohoda byla sice podepsána až v roce 1968, ale byla velmocemi respektována již nyní. Francouzský ministr zahraničí tvrdil, že pokud budou mít nejaderné země možnost tímto způsobem vlastnit jaderné zbraně, pak to bude znamenat porušení zásady o nešíření jaderných zbraní. Pokud bude tato zásada nadále dodržována, pak je vlastně celý projekt zbytečný, neboť právo nejaderných zemí vlastnit jaderné zbraně bude pouze iluzorní.

Celá diskuse o projektu se pomalu vytrácela a spolu s ní začal pozvolna mizet i celý střet mezi atlantisty a gaullisty. Navzdory neúspěchu atlantistů v otázce MLF pozice gaullistů neustále ochabovala. Gaullisté totiž stejně jako jejich odpůrci snili o možnosti spolurozhodování o jaderném arzenálu. Byli většími realisty v otázce mezispojeneckých jaderných sil. Správně odhadli, že tento projekt je odsouzen k nezdaru. O to více však upínali naděje, že díky úzkým vazbám na Francii se budou moci spolupodílet na jejím jaderném arzenálu. Jenomže v této otázce velmi špatně odhadli francouzského prezidenta. De Gaulle neměl v úmyslu se o své jaderné zbraně s nikým dělit, natož pak s dávným nepřítelem. Když k tomu ještě přidáme výše zmíněnou nechuť gaullistů k prezidentově otevření se Východu, dostali se tak gaullisté nechtěně sami do tábora jeho názorových odpůrců. To muselo bezpodmínečně znamenat jejich porážku.

Důsledky

Prezident de Gaulle dal Spolkové republice svým jednáním v polovině 60. let důvod definitivně opustit „gaullistickou“ alternativu ke spojenectví s USA. V německé zahraniční politice pak byla uplatňována zásada: „Není Evropy bez Francie a není evropské bezpečnosti bez USA.“ Veškeré pokusy německých gaullistů o jednoznačnou orientaci na Francii nejenže neuspěly, ale ani dobře uspět nemohly. Problém byl v tom, že Francie nemohla svou silou zaručit ochranu Německa a Západu, protože ani v  náznaku nemohla konkurovat síle Sovětského svazu. Jedinou velmocí, která mohla sílu sovětského jaderného arzenálu vyvážit byly Spojené státy. To si uvědomili atlantisté již na začátku a museli tudíž své gaullistické oponenty nakonec porazit.

 Na začátek textu